Eventy

Beats for Love 2018 | Krásný a informačně hodnotný report

Eliška

Mé srdce tluče do rytmu bubnů, hluboká basová linka koluje mými žilami, koluje jimi jako primitivní, prapůvodní prvek, vštěpuje se a stává se součástí mé krve. Mezi mnou a hudbou již není rozdílu, prýští ze mne v pohybu mých rukou a nohou, a tento mystický zážitek mě navrací zpět k místům mého zrození, k místům, do kterých se … Au! Fuck! Můj nadpřirozený, téměř až okultní stav je hrubě narušen davem se prodírajícím gentlemanem s batohem na svých ctěných zádech, kterým mě smete nejen z mystičnosti mého požitku, ale i do tanečního prostoru dalších ravers, k jejich skutečné pleasure. Mládenec rozhodí rukama jakože sorry bro a pokračuje svůj exodus parketem. Mé oči, do té doby velké a černé jako slunce v Impériu krále za mixovým trůnem do jehož krutých a nemilosrdných příkazů tu teď skotačíme jako domorodci kolem ohně, se zlehka navrátí k původní blankytné modři. Fuck you, bro! Pořiď si ledvinku!

Beats for Love, dámy a pánové. Místo pro lásku, místo pro nenávist, místo pro svobodu, místo pro špatná rozhodnutí, místo k excesům. Den druhý.

Proč začínám svůj narativ zde? Možná proto, že právě v tento moment po boku přátel, nepřátel, úplných cizinců i po boku černokněžníka, pod jehož kletbou je mi souzeno zůstat buď na věky věků, nebo třeba jen do výměny stráží u trůnu, jsem zároveň nejvíc naživu a nejblíž k smrti než kdykoliv jindy v mém životě. Zářící chirurg se prořezává vnitřnostmi mými i dalších posluchačů pomocí svých zvukových laserů, a tvoří z nás jednu krvavou hromadu unifikovanou láskou ke svému vrahovi. Eminence Black Sun Empire je na vrcholu své moci.

Ale tak zase od začátku, žejo …

Day One

Festival Beats for Love, konající se v příhodných industriálních prostorech Vítkovických železáren, ctím svou redaktorskou přítomností první tři dny, z nichž ty první dva mám pro Hoofbeats obecenstvo nějak zrekapitulovat. Mno, chacha a hodně štěstí tedy. K obecně platným výpovědím a k objektivním závěrům nejsem vskutku člověk nejvhodnější. Jediným, čím snad mohu do vínku již mnoha vyřčených pochval, hejtů a prázdných slov rozmazaných po veškerých sociálních sítích ještě přispět, je můj subjektivní, zaujatý, zvrácený, temný a především smysl nedávající pohled. Omluvu skládám předem.

Mnoho ze svého života jsem prožila v self-made bublině zdánlivé spořádanosti, naoko dělajíc, vše co se ode mě očekávalo, hluboko v sobě však svým ubohým stavem pohrdajíc, toužíc po přemíře toho všeho, na což skoro, jen skoro dosahuji teprve teď. Jablka ze stromu poznání ve formě rejvů, drog a špatných rozhodnutí. Prchavé okamžiky štěstí výměnou za průměrný, středostavovský leč střízlivý život v domě s bílým plotem a oranžovými květináči.

Na Beats for Love jsem poprvé a ten přehršel stageí, kvalitní (tedy ve většině případů) muziky a lidských bytostí mě v den první odzbrojil natolik, že jsem jej skoro celý strávila na lavičkách v příjemném aroma toitoiek, decentně si vsedě tančíc, pomalu a stěží vstřebávajíc hanbu, která se skvěla v mých odeslaných zprávách. Efekt motýlích křídel a moje nerozumnost vyvolaná ztrátou sebekontroly s následky možná ještě teď nedozírnými. Na Beats for Love jsme z redakce přijeli tři, zpátky jsme se jako funkční pisatelská jednotka vrátili už jenom dvě. Inu, všechno má svůj konec. Loučíme se se slzami v očích, Lukáši!

Moving on …

První den byl králem beatů zmixovaných pro lásku především ctihodný Andy C. Skills tohoto diskžokeje se vyrovná málokdo, ale přece jen mě jeho set jaksi nudil. Proč, ptáte se? Možná proto, že i přes to, že mít attention span akvarijního skalára je třeba v dnešní době in, slyšet dva, tři, čtyři až pět tracků zároveň ve stále smysl dávající kompozici je výkon neuvěřitelný, přesto však jaksi prázdný. Své stárnoucí kosti rozpohybuji do rytmu jednoho, a ejhle, je tu další s úplně jinou kadencí, ke které se hodí úplně jiné výrazové prostředky. Andy, all the čest v životě, jsi fakt hustej dj, ale nebavíš mě. Vy všichni bez viny, hoďte po mně kamenem.

S pocity, že co tu vlastně dělám, když tomu nerozumím, proč o tom píšu, když nic nevím, se navracím zpět na drum and bass stage. Cestou míjím další pomenší stages a jako fanoušek elektroniky celkově mám chuť se zastavit a trochu si zadupat botkami snad všude (možná s výjimkou edm stage, ale nebudeme přece zbytečně plýtvat negativními soudy a cloumat tak svým majestátem). S pocitem nerozhodnosti a frustrace z přehršle všech těch možných voleb se jako trucující temná koule schválně nerozhodnu ani pro jednu a usedám symbolicky tam, kam zjevně patřím, na posezení v okolí mobilních toalet.

Milé děti, první den jsem si vskutku neužila natolik, jak bych si přála. O to víc si však nemohu vynachválit den druhý, jež jsem výtečně začala Pájiným výborným kuřetem na kari.

Day Two

První zastávkou dne s pořadovým číslem dva je reggae 2 jungle stage. S láskou vzpomínám všudypřítomný chill, pohodu a především písek evokující prosluněné, exotické pláže i přes tu zakaboněnou oblohu nad námi. Děvčátko, které mi věnovalo květinu i pocit sounáležitosti a prosbu k tmavým nebesům ať takhle nějak vypadá moje budoucnost.

Druhý den rovněž sázím tak trochu na ověřenou jistotu a pohybuji se jen v okolí tanečků, které jsou mému srdíčku nejbližší, Philip T.B.C. decentně střídá tvrdší neurofunkové záležitosti s více upbeat a chillovějšími pasážemi a příjemně tak ilustruje atmosféru počínajících rejvů při západu slunce.

Výtečně si tančit do rytmu zlámaných beatů je fajn, ale když to děláte celý večer i noc, pomalu ani nepostřehnete, že už dávno třeba hraje někdo jiný a všecko se vám to jaksi semele dohromady. Z vlastní komfortní zóny plné kvalitního dnb jsem vystoupila pouze kvůli jedné z hlavních festivalových megahvězd, britskému Sub Focusovi, z jehož setu jsem se po dvaceti minutách potupně pakovala zpět, páč podle mě hrál (s velkým prominutím) sračky. Cestou zpátky zpytuji svědomí a snažím se najít ten moment, kdy se ze mě stal takový průmyslový hater všeho byť jen trochu mainstreamového. Na odpověď nepřicházím.

Náladu mi ovšem ihned zase spravuje znamenitý set nizozemských Black Sun Empire. Tento producentský počin je na scéně pojem a to vskutku právem. Zaznívají dobrůtky typu Arrakis, Scarif, Swarm a další vyhlášené speciality šéfkuchařů. Inu, jak jsem psala v úvodu, delikatesa. Bon Apetit!

Den no. 2 ukončuji na psytrance stagei, kde se zcela ponořuji do psychedelické atmosféry této vskutku zvláštní bublavé muziky. Dekorace připomínají pavoučí sítě a já v duchu přemítám nad tím, jaké by to asi bylo juchat do těchto rytmů pod vlivem halucinogenů. Zcela jistě by to byl velmi netradiční zážitek i pro mou netradiční, nudu a konvence nenávidějící osobu. Přidávám si to tedy jako položku na svůj imaginární list budoucích cílů hodných realizace a společně s fellow redaktorkou Pájou se vydáváme vstříc afterparty v prostorách vyhlášeného ostravského klubu Fabricu.

Pánové Animal a Holotrope, dvě chlouby HB Music, jsou poslední dvě položky na seznamu této spanilé ranní jízdy a oba nedělají nic jiného než čest naší domácí základně. Kombinace všemožných vlivů, látek i spánkového deficitu, který se paradoxně projevuje až hyperaktivitou, se míchá v mém systému do podoby skoro euforické, kdy propadám pocitům neskutečné svobody, vlaju si parketem jako nějaká rejvová víla, nic nedbajíc na své okolí či jak hloupě u toho mohu třeba vypadat. Život je krásný a stojí za to ho žít, i kdyby jen kvůli těmto chvilkovým opojením.

Tímto končím svůj nesmyslný spiel a řečnické žezlo nyní předávám Páje, jejíž popis zbývajících dvou dnů bude jistě trošičku usebranější a informačně pestřejší. Děkuji za pozornost! Vyprovodím se sama!

Pája

Rekordy, nečekané zvraty a moje první afterparty
Den 3.

Přesně ve 3:08 středoevropského času mi mobil ohlašuje nově příchozí zprávu. Píše Eliška, že prý: „Budeš chtít jít na tu afterparty do Fabricu?“ Po pár nerozhodných zprávách, které si v podroušeném stavu vyměňujeme mě šéfová se slovy: „dělej, noc je mladá, spát můžeme v hrobě“, definitivně přesvědčuje. Na svou parťačku čekám u východu, přičemž volný čas vyplňuji strečinkem ve snaze rozhýbat svůj, po epickém držkopádu, mírně nafialovělý kotník. (tímto děkuji random silákovi, který mi s největší pravděpodobností zachránil život).

Do Fabricu přicházíme společně s dalšími nadšenci okolo páté hodiny ranní. Před branami nás stopují vyběrači mýtného, kteří nás za pajsku, kelímek a pár sprostých slov pouští dovnitř. Upřímně doufám, že peníze, které organizátoři cashbackem našich kelímků utržili, investují do pejsků z útulků nebo přinejmenším pořídí tamním strážcům pořádku něco pěkného na sebe. Tož nech se na nás ti kluci svalnatí taky někdy usmějou. Počáteční nasrání mě opouští v okamžiku, kdy vstupujeme do vnitřních prostorů vyhlášeného ostravského klubu. Takhle plný jej nepamatuji pěkně dlouho. Hlavním motivem naší výpravy byl dj, který si říká Animal. Eliška málem nerozdýchala fakt, že jsem tohoto člena Hoofbeats crew ještě nikdy neslyšela live a už cestou v tramvaji mi básnila o jeho impozantních djských dovednostech.

Pan dj, který ovládal mixážní pult v době našeho příchodu, střílel ostrými náboji zatraceně dlouho. Tak dlouho, až to v některých z nás vyvolalo jistou míru zmatení. Slečně, která si pochvalovala způsob, jakým se djs za mixem precizně vystřídali, vysvětluji, že hraje pořád jeden a ten samý a lítostivě ji podávám kelímek s vodou. Odhaduji, že tak po dvou hodinách, osmi kuřpauzách a 3 pivech je na stagei za bujarého potlesku vítán onen dj, který si říká jako všechna zvířata. Okamžitě ovládáme první linii a necháváme se unášet zvukovými malbami, které Jakub na plátno vynáší v totálně přesných kompozicích. Do tance s námi se přidávají i ostatní pozůstalí, vládne zde skvělá atmosféra a my si na chvíli připadáme, jako bychom snad ani nežily životy běžných smrtelníků.

„Nechcete donést něco na snídani?“, mnu si oči a čtu celou konverzaci od začátku. Je to sen nebo mi teď skutečně přistane čerstvé pečivo přímo pod nosem? Eliška potvrzuje, netrvá to dlouho a před branami Fabricu po nás nervózně pokukuje náš starý známý s taškou plnou dobrot legální povahy. Lehkou snídani zapíjíme pivem a chvátáme zpět tam, kde se toho dne děly všechny zázraky. V 9:30 Animalovo místo zaujímá další zástupce teamu Hoofbeats, Holotrope. Roman nás ani po 10 hodině dopolední nešetří a uděluje nám (a asi dvanácti dalším přeživším) štědrou neurofunkovou lekci.  Půl hodinu před 11 padne rozhodnutí klub leavnout a my nasedáme do první tramvaje, kterou po cestě potkáváme. Svou nepřítomnou tvář a ducha skrývám pod rozbitými slunečními brýlemi a ve svých myšlenkách podléhám úvahám, zda všichni ti, se kterými právě sdílíme dopravní prostředek, ví? A ví, že víme, že ví? Do postele uleháme po poledni a já se v naději, že si můj corpus vyžádá více než tři hodiny spánku, oddávám stabilizaci sletu událostí z posledního večera.

Je přesně 14 hodin, když se mé cerebrum probouzí a já se smiřuji s tím, že o dobrém spánku v nejbližších dnech uslyším jen z vyprávění. Dobré ráno, třetí dne na Beats For Love!

Abychom se nepohybovali jen na poli úvah a snových myšlenek, dejme teď chvíli příležitost faktům. V pátek, tedy třetí den, navštívilo areál Dolních Vítkovic na 35 000 návštěvníků. Drum and bassové stagei vládla Hoofbeats crew a večer se neobešel bez příjemných i nepříjemných zvratů. Už ráno se k nám dostala informace, že náš kápo, Josh, který měl se svým setem nastoupit v 19 hodin, z rodinných důvodů nedorazí. O půl hodiny později za něj přišel suplovat Apokain, který si svůj set nečekaně prodloužil ještě jednou, a to v Symplexově čase. Erikovi selhala flashka a k hraní se tak dostal až během posledních pár minut. Sám to na Facebooku okomentoval slovy: „Zradila mě flashka, tak jsme vzadu museli kopírovat a věřte, že to pro mě bylo nejhorší čekání na světě. Dal jsem si alespoň těch 20 minut…“. Na Erika se určitě nezlobíme, však on nám to jistě brzy několikanásobně vynahradí. Martinovi patří zvláštní uznání, dal to na pána a podržel celý team! Hoofbeats sebranku ve 22:00 rozhání dj Pixie, který se mimochodem představil už ve čtvrtek, trochu netradičně na techno stagei.

S Eliškou přicházíme do areálu kolem 23 hodiny, tedy ve chvíli, kdy se celý drum and bassový crowd odevzdává headlinerovi večera, Teddy Killerz. Tento Rusko-ukrajinský projekt přijel do Dolních Vítkovic zastupovat Garud, který svými energetickými beaty rychle dobíjí naše akumulátory a my, ačkoliv jsme v tramvaji téměř podlehly spánku, sbíráme síly z našich nejzazších zásobáren a set si užíváme plnými doušky.

Headlinerem č. 2 pro páteční večer bylo jméno, které si ve světě dnb drží výsadní postavení již mnoho let – The Upbeats. Stejně jako na Trident před pár týdny, i do Ostravy přijel tento novozélandský projekt reprezentovat Dylan Jones. Největším překvapením večera byl pak nečekaný nástup hip hop/dubstep projektu Foreign Beggars. Angličani se zcela spontánně zapojili do setu The Upbeats a Dylanovy drum and bassové melodie doplnili svými hiphopovými rýmy. Kuba Havlák aka Fantek, manažer dnb stage se k situaci vyjádřil následovně: „Foreign Beggars se po svém vlastním koncertu přišli podívat na kolegy The Upbeats. Najednou mě požádali o dva mikrofony, vyskočili na pódium a společně vytvořili obrovskou show. Byli napojeni na lidi, dokonale s nimi komunikovali a spolupracovali“. Představení The Upbeats nás baví od začátku až do konce. Kotvíme pod VIP balkónkem, kde se nám nabízí nejen perfektní výhled na stage, ale také spousta volného prostoru, který neváháme využít k vlastním tanečním kreacím.

Jak se hraje drum and bass v Ostravě a blízkém okolí posluchačům představili frýdecko-místečtí mladíci vystupující pod pseudonymy Fantek a Pex. Klukům věnujeme necelou hodinku, dopíjíme poslední pivko a vybíráme si zaslouženou přestávku. Hvězdami nabitý lineup pátečního večera uzavírá ostravská drum and bassová legenda No Money. Pro Elišku tímto dnem Beats For Love končí, na vlakovém nádraží se s ní loučíme, vyměňujeme si první a poslední obětí, máváme a vyrážíme vstříc poslednímu festivalovému dni.

Plechy, hardy, průřez osobnostními rysy a kompletní devastace mysli
Den 4.

Poslední, sobotní den slavnostně zahajujeme dvěma lahvemi Lambrusca, které v nás statečně mizí ještě před vstupem do areálu. Vzhledem ke složení skupiny, se kterou se počas dnešního večera budu zdržovat, nesobecky navrhuji možnost navštívit jakoukoliv stage (a v zápětí toho samozřejmě lituju). Kempíme na Excellent stage, kde si zabíráme skládací lehátka a za doprovodu jakési taneční hudby, kterou jsem pracovně nazvala edm sračka, chillujeme a užíváme si tyto nezapomenutelné momenty. Na domácí dnb stagei zrovna probíhá přehlídka módních kousků vinylové královny Elwiry. Po krátkém, leč intenzivním přesvědčování se mi konečně podařilo mé diskotékové parťáky (ne)násilně přesunout pod křídla zlámaných beatů. Janě věnuji pár, zatím poměrně ostýchavých tanečků, když v tom se ke mně můj doprovod sklání a šeptá mi do ucha: „Na mě je tu ještě moc světlo, já si jdu sednout.“, Zelenáči… Přesouváme se tedy do chill zóny a hladinu alkoholu doplňujeme asi tak třemi vodkami s RedBullem v poměru tak akorát. Možná právě proto najednou procitám uprostřed edm stage mezi svalovci, kterým už na poslední večer zřejmě nezbylo žádné čisté triko. No dávám si radši další vodku.

Od 21 hodiny nervózně kontroluju time asi tak každé 4 vteřiny a s jistou časovou rezervou se, teď už totally alone, přesouvám na drumovou stage. Zaujímám pozici mezi teenagery v první řadě a vyhlížím příchod Sinistera. Naše prázdná, plechová srdce přijel až po okraj ryzí láskou naplnit Fred Meier. Úvodní minuty setu se nesou na vlnách neurofunku, netrvá to dlouho a zpoza industriálních konstrukcí vysoké pece se začínají odrážet hardcorové tunes. THANK GOD! Během prvních patnácti vteřin se mi podaří rozhodit si účes natolik, že jej raději vzdávám a vlasy nechávám volně všude, přičemž nasazuji vizáž blonďatého návštěvníka metalového koncertu. Freddy dropuje jednu plechařinu za druhou, z vlastní dílny nechybí klasika Tuh Tuh Duh, Dracula nebo třeba Mister Laser Eye Lion King. Místo u plotu přenechávám mladíkovi, který mi už dobrou půlhodinu padá na záda a podporu zjevně potřebuje víc než já. Přesouvám se ke svým ostravským felákům, kteří se tanci oddávají opodál a společně si užíváme poslední minuty setu. Když v tom… „RAGING IN THE DANCEHALL!“ Vyskakuju 13 metrů vysoko, „BUM, BUM, BUM, BUM, BUM, BUM, BUM!“

Čas na chill, náhodou se před svými mates zmiňuji o tom, že se chystám transportovat na Devastator stage, kde svůj full liquid set zrovna chystají The Butchers. Neuběhne ani deset minut a s blonďatou metalistkou v čele se přesouváme na místo, kde přežívají jen skutečné legendy.

V této fázi se, milí čtenáři, společně podíváme na Devastator stage. Doufám, že mi to pro jednou odpustíte, neb jsem šla přesně tam, kde mě srdce táhlo. Vězte ale, že na drum and bassovou stage se spolu dnes ještě podíváme. Okolo 23 hodiny připlouváme ke stagei, která dnes patří hardcoru. Za mixem už se stihli zabydlet čeští mazáci The Butchers, předskokani headlinerů The Sickest Squad. O hardcorové dvojce The Butchers jste určitě slyšeli minimálně v souvislosti s Hungry Beats, neb společně dali vzniknout celé řadě frenchcorových ukolébavek. Jejich set je nadupaný drsnými hláškami, rychlým tempem a kopanci, které mě v některých chvílích naklepávají tak, že se z mého těla stává schránka křehčí než socha z písku. Bpm dosahujíc intergalaktických hodnot, frenchcore, uptempo, máchám pěstmi, buším do imaginárního pytle a běžím jako o závod.

Feláci se se mnou někde na pomezí středověku a rajské zahrady loučí, že prej jdou najít kamaráda a vrátí se (jojo, vrátí, však to znáte…). Zbytek večera jsem tedy odsouzena strávit sama se sebou, což rozdýchávám jen velmi ztěžka, a tak si dávám chill, pár tahů z trávy a u stánku s pivem si vyžádám aspoň jednoho oroseného kamaráda. Za doprovodu řvoucích hrdel a jásajících kopretinek, které si Devastator stage spletly s jednorožčí farmou, na scénu nastupují The Sickest Squad. Lysí Italové se během setu osvěžují vodkou přímo z lahve a zapíjí ji tempem 220 bpm. Pořád čekám na zvonění budíku, tohle přece nemůže být pravda. Kromě lásky ke všemu živému i neživému v slabších momentech poznávám třeba Boomshakalaka, Re-vo-lu-tion nebo Zombie. Rozhlížím se kolem sebe, vidím desítky hořících zapalovačů, kymácejíc se ze strany na stranu do rytmu známé písně. Na chvíli se zase odebírám do své komfortní chillout zóny, odkud celou situaci stále pečlivě monitoruji. Hodinu po půlnoci střídá taliánské duo dvojice zástupců frenchcoru s českým přízviskem. Yes, Hungry Beats! Symfonický orchestr se nese v rytmu frenchcoru, uptempa a já se ptám… When was the last time I was sober?

Je přesně 1:58, když kontroluji čas na svém mobilním aparátu a s hrůzou zjišťuji, že jsem se představením hladových beatů nechala unést natolik, až jsem se zapomněla teleportovat zpět na drum and bassovou stage. Večer tam pokračoval v duchu Forbidden Society Night a během mé nepřítomnosti se postupně představily 2/3 projektu 3RDKND. Jindra, aka Forbidden Society a v závěsu za ním plechový řezník s britským přízvukem Donny.

Tož neváhám ani desetinu sekundy, balím svých 5, 6 nebo 13 švestek a řítím se vstříc nejtvrdším zákoutím drambejzu. Už z dálky slyším známé tóny, a čím jsem k vysoké peci blíž, tím jsou mi slova jasnější. Do prdele, Shmidoo zase startuje svůj set bootlegem na Zombie. Najednou, jako bych se na tom zalidněném chodníku ocitla úplně sama, nevnímajíc nic než slova oblíbeného songu se čím dál jistějšími kroky přibližuji danceflooru. Bez ohledu na to, že v konkrétní chvíli vypadám přinejmenším jako schizofrenní psychopat, otevírám ústa a svůj sebejistý pochod doprovázím ještě mnohem sebejistějším zpěvem.

„Another head hangs lowly

Child is slowly taken

And the violence caused such silence

Who are we mistaking?

But, you see it’s not me

It’s not my family

In your head, in your head

They are fighting…“

V momentě, kdy končí intro v originálním znění a dav se s ním loučí společnou sonátou„ZA-A-MBE, ZA-A-MBE, ZA-A-MBE-E-E“ se konečně dostávám k cíli, challenge accepted. Skrz rozdováděné party people se deru do první linie a zabírám si místo u plotu, jež si po celou dobu bedlivě strážím. Jakmile se na své pozici v rámci možností zabydlím, vzhlédnu k djovi a asi po sté mě ten večer oblévá vlna euforie a já na moment cítím radost i smutek zároveň. #stačilo. Vypínám obě mozkové hemisféry a nechávám se doslova unášet na vlnách spojení těch nejznámějších i méně známých songů. Vlasy mám všude, makeup nikde, může tahle noc nikdy neskončit, prosím? Acid Poke mě vystřeluje někde na hranice stratosféry a kromě Detestova collabu s Miss Enemy zaznívá samozřejmě crossbreedový Dead Limit, Raise Your Middle Finger, Give Me Your Love, Hands Up a nepřicházím ani o svou srdcovku Banana Brain. Je asi úplně zbytečný psát vám tady, jak to bylo skvělý, energický a prostě totálně mindfuck. Vždyť vy toho kluka ušatýho beztak dobře znáte.

Po hodinovém setu, který trval přibližně 36 sekund, Vladimírovu štafetu v podobě maximálně nahajpeného crowdu přebírá Modetech. Jako Ježíšek mezi nás Ondra poctivým dílem rozděluje randály v hardcorovém balení. Poslední minuty Beats For Love 2018 utíkají rychleji, než by nám bylo milé a po 4 hodině celý areál definitivně utichá. Jestli něco nesnáším víc než mlaskání a krepové povlečení, pak jsou to první postfestivalové dny… Welcome back to reality, bitches.

A co říci závěrem? Nuže… 4 dny plné všech odrůd elektronické muziky v originálním, industriálním prostředí za pár kaček. Za mě velký, ale opravdu gigantický palec nahoru. Prakticky neexistující fronty, dostatečné množství toalet, které byly i v ranních hodinách v použitelném stavu. Pivko za přijatelnou cenu, hodnocení kvality však přenechám povolanějším, neb já si pošmáknu i na Braníku z plastu, tak chápete… Myslím, že na tyhle čtyři dny budu ještě hodně dlouho vzpomínat a pevně doufám, že příští rok bude ještě větší! Oganizátorům, djům a hlavně návštěvníkům velké the díky! A v srpnu se vidíme na Let It Rollu!

Za interní info vřele děkujeme slečně Mánkové.

Foto by: Martin Kubrycht, Martin Kusyn,  Roman Pelderl, Milan Vrzal a Jakub Zatloukal