Recenze

Joe Ford: Všechny barvy zvuku

Nenápadnost talentu

Joe Ford. Mladík, pocházející z britského Harrogate, města velikosti Olomouce severně od Leedsu (kde zase působí třeba Revaux, holt v UK, kolébce dnb, najdeme téměř v každém městě někoho…). Tento zvukový designer má v portfoliu čtyři EP na labelech Bad Taste, nebo Caliber Music. Poprvé se ozval v roce 2011, nejedná se tedy o žádného hudebního eléva. Má za sebou vydařené kolaborace s Iciclem, Tashou Baxter, nebo s Frictionovým dvorním vokalistou Linguistics. Právě Friction, hlava a šéf Shogun Audio, držel v ruce kompas, když se jeho střelka vychýlila směrem k Fordovi, který se těší také velké podpoře labelu UKF.

Joe Ford je jedním z nejzásadnějších talentů nové vlny hi-tech drum and bassu a po čtyřech letech tvrdé práce dokončil práci na svém prvním LP Colours In Sound. Album vyšlo v pátek 23. března 2018 a název této jarní vlaštovky je výstižný. Barvy ve zvuku totiž znamenají fenomén známý jako synestezie. Jde o sdružení vjemů dvou nebo více tělesných smyslů, mimořádný způsob vnímání, kdy původní vjem jednoho smyslu vyvolá vjem smyslu jiného. Typický je třeba po požití LSD: lze chutnat zvuky, nebo slyšet světlo. Kdo zažil, ví, kdo nezažil, může teď tyto stavy rozšířené percepce zakusit i nechemickou cestou. Stačí jen vložit do přehrávače Fordovo nové LP a stisknout tlačítko play.

Artwork

Popsaný charakter obsahu hudebního nosiče vystihuje i umělecké zpracování bookletu alba – jde o směs barev v různě formovaných tvarech. Sám Joe o tomto leitmotivu říká:

Není to nic, co bych měl celý život, ale když jsem začal na albu pracovat, zjistil jsem, že je jednodušší práci rozumět, když si ji vizualizuji. Hlasitost je výška, stereo je šířka a nálady zvuků mají své barvy, pokud si je představím. Není to vždycky podmínkou, ale tak tomu rozumím a tak je to i ztvárněno na obalu alba. Pokud vezmete obaly ze čtyř prvních singlů, uvidíte, jak ty věci já vnímám…

Album je stejně jako fenomén synestezie širokospektrální. Můžeme se na něm proletět na vlnách rozmanitosti: od metalem šmrnclé kolaborace, přes velké vokálové drama, emocionální techno, psychotický halftime, medvědí glitchhop až k delikátním vokálovým kouskům. Zároveň vyniká mimořádnou soudržností – jde o tu z desek, které můžete poslouchat od začátku až do konce.

Cesta do fantazie

Před dvěma lety začal Ford shromažďovat nápady. Základní melodie píše zpravidla nejprve bez myšlenky na specifický projekt, teprve pak je dává dohromady těsněji s konceptem alba a přemýšlí o jeho širším obrazu. Nad věcí uvažuje jako nad sbírkou tracků, které musí fungovat dohromady. Důsledný přístup se vyplácí. Joeovi pomáhá možnost učit lidi jak hudbu tvořit. Dotazy, třeba na konkrétní bassline, kdy je vystaven nutnosti reflektovat vlastní práci, posouvají jeho schopnosti kupředu a mění jeho pohled na samotnou tvorbu. Tu nahlíží jako tichý proces: jde o něco, nad čím je třeba hodně přemýšlet.

Joe říká, že psaní hudby pro Colours In Sound bylo zcela novou zkušeností, zvláště práce s vokály. Uchopení jiných žánrů, jiného tempa i způsobů kompozice celé album odlehčilo. Joe si s ním vyhrál (coby zručný bubeník, který si věří i ve hře na kytaru a piano), což je v případě nejednoho tracku vidět…slyšet…cítit…

Zvukomalebná freska

Ikonickou vokálovku Care For Me jsme mohli slyšet už před půl rokem. Věc je to na rozhypování crowdu jak dělaná (i moje čtyřletá dcera při ní rozvlní bočky a nemůže se přes krátké intro dočkat, až do toho pořádně dupne). Podobně Guess What vypustil Joe jako první track už před mnoha měsíci a bylo jasné, že LP nebude nic, co by se dalo přehlédnout. Nachází se na něm 13 tracků a hned první věc má po dlouhé zimě příznačný název, totiž Where Is The Sun. Jde o track s příjemnou atmosférou, který jasně říká, že slunce má každý v duši, a když ne, hudba mu tam posvítí (anebo Honza Zákopčaník, já ale volím Forda). Track nedávno zařadil do svého drum and bass mixu, který exkluzivně nahrál po sedmi letech, legendární techno dj Carl Cox.

 

Jiná věc, Out of Place potěší podmanivým vokálem v intru (připomínajícím třeba některé starší věci od Pendulum) nejednoho dje. Modulace bassline, jak ji od Joea dobře známe, zmutované kytarové riffy, pianko v intermezzu – spolupráce s Memtrixem se zkrátka osvědčila. Joe se nebojí ukázat, že je duše citlivá. Píše si sám texty, které podtrhují jeho hudební linky hravě barevné, jako když se v teplé letní noci usadíte na blikající kolotoč a letíte do nekonečna. Třeba jako v tracku Said, při jehož poslechu nezbývá než zvolat „Ach, díky za multiinstrumentální umělce v dnb!“.

 

Cosine je jedním z největších překvapení alba. Světlo z ulice proniká skrz okno do pokoje, kde usínáš, ty nevíš, co je jeho zdrojem, a jen dobře sleduješ, co se děje, když fotony dopadají na sítnici za zavřenými víčky a roztáčí hru kaleidoskopických obrazců. Jestli je některý track skutečně synestetický, pak je to právě tento manifest Joeova zvukového designérství.

 

Ford je jedním z těch umělců, kteří jsou si dobře vědomi toho, že hudba není pouhou skrumáží dobře vybraných zvuků, nýbrž jde o materii, která umí vyprávět příběh. Tak jako v případě Standing On The Shoulder Of Giants. Představte si mytického obra, jenž na svých ramenou nese všechny ty droboučké křehké entity, kterým se říká lidé a jehož poselstvím je jediné: umožnit jim ponořit se do sebe sama, aby pochopili, že vnitřní svět není nic, než odraz toho vnějšího. Tak jako třeba Bensleyho track To The Moon vás i tahle věc možná pohladí, určitě vás však vezme na výlet, abyste nejpozději v jeho polovině pochopili, že vás vede přímo ke zdroji a dá vám možnost ocitnout se na moment v bodu singularity. Sem teď může každý. Nejstarší track alba Joe napsal pro jiné své EP, do kterého ale jeho výjimečný sound úplně nezapadal. Tehdy udělal jenom rychlý skeč a teprve s albem Colours In Sound ho pořádně rozpracoval a dokončil. Začal jej na piano u kamaráda a je jeho nejoblíbenějším trackem na celém albu. Není divu.

 

Joe se nebál spolupracovat s dalšími umělci a velmi se to vyplatilo. Na tracku Made of Glass si tak střihnul kolabo s Koven. a jde o věc ostrou a něžnou zároveň, tak jako sklo, které vám neublíží, dokud z něj nejsou střepy. V případě tracku Adrenaline, na který si pozval Hacktivist, se pak setkáváme s nepokrytou dávkou temnějších emocí. S tímhle trackem měl Joe taky nejvíc práce, stále totiž přicházely nové a nové verze, intro bylo napsané, ale kam a jak umístit drop? Celou věc se povedlo dokončit až těsně před vydáním alba a není náhodou, že si k ní Joe pozval britskou rapmetalovou bandu (známou třeba podporou skupiny Anonymous nebo whistlerblowera Edwarda Snowdena), protože sám metal miluje.

 

Další tracky příjemně doplňují celou skládačku, ať už je to Tomb Raver, podobně speedy věc jako střílečka Lary Croft, tvrdá a melodická pecka Take The Lead, nebo překvapení večera – pampampam – vezmi mámu na parket, ať roztočí sukni, vál Enemy. Jestli je album v něčem skutečně výjimečné, pak je to jeho různorodost a zároveň úžasná soudržnost. Nezbývá, než se těšit, čím nás Joe Ford potěší příště. Fordovo duhové album můžete koupit třeba prostřednictvím portálu Junodownload zde.

Luke B.