Eliška

Po zhruba pětiminutovém spánkovém komatu se s trhnutím probudím k úleku nejen vedle ležící Páji, ale i všudypřítomného prachu, který se s pohoršením vzedme všude kolem.

„Je tady wifi?” ptám se zatímco se rozvířený prach pomalu usazuje zpět na své původní stanoviště.

“Ne?” zní Pájina sice naprosto logická, ale mým dementním dotazem lehce z míry vyvedená odpověď.

Víte, nacházíme se totiž ve starém opuštěném hangáru v areálu bývalého vojenského letiště v Milovicích, je neděle 5. srpna zhruba jedenáct hodin dopoledne a nejbližší znaky civilizace jsou hluboko na pravdě Boží, inu spící, ve stanech, autech, karimatkách či na provizorních poduškách z mechu a hlíny.

Let It Roll 2018 oficiálně skončil téměř před pěti hodinami. Po něm zbyla jen velká černá díra utkaná ze spánkové deprivace, špíny a akutní potřeby studených tekutin.

“Hej já musim dom!” vyštěknu znechuceně na nikoho konkrétně.

“Korea není Korea” přitaká klidně na svých datech surfující Pája, poukazujíc tak na pro širší obecenstvo jen stěží pochopitelný soukromý joke, který nás ihned zasílá do lovišť nekontrolovatelného smíchu. Když se uráčíme pozastavit tuto nevzhlednou přehlídku v socializování v klecích držených paviánů, zvedám se rezolutně ze země a velím odchod.

Ploužíme se pouští poloopuštěných automobilů zpět jako zombie jejichž cílem je stín a voda, nikoliv mozky. Celý areál působí jako po výbuchu jaderné zbraně, odpadky a snad i ostatky nám lemují cestu zpět do kempu jako uvítací sbor mažoretek při sjezdu KSČ, tropická výheň nad námi roztavuje i poslední zbytky soudnosti a já přemýšlím, kdy naposled jsem byla takto špinavá. Tělem i myslí.

Každá ztracená ve vlastním pekle svých pomalu se škvařících myšlenek a dojmů se loučíme u vstupu do standard kempu, kde jsem poslední tři dny prožívala jeden z nejtěžších a nejnáročnějších bobříků odvahy svého života. Pája pokračuje svou pouť zemí vyvolenou dál do vzdálenějšího (prý) comfort campu.

Na místě si ze svých vlasů vyklepu zanedbatelné procento prachu, zbytek tam odevzdaně ponechávám a spravím si horký nápoj v podobě vařící se Havany a Coly. Kvalitka! Hlavou mi víří představy o beduínech putujících Saharou a jejich karavany. Stejně jako oni volím k optimalizaci svého organismu metodu opačnou, tedy zahřívací, narozdíl od nich mi ale pravděpodobně nebude mnoho co k užitku.

Jou, Let It Roll! Hm, spíš Dehydroll! Že já jsem tak ráda, že jsem sem jela!

Kolem mě probíhají horečné snahy sbalit, spakovat a v pořádku domů dopravit všechny kempovací náležitosti i sami sebe a já se skrze deprivaci snad všeho podstatného pro svůj organismus propadám do jakéhosi polovědomí a v duchu se navracím zpět do zážitků a událostí tří dnů právě minulých.

Čtvrtek, den první

Na cestu vstříc největšímu drum and bassovému festivalu v srdci střední Evropy se vydávám ve čtvrtek 2. srpna se smíšenými pocity. Panika střídá nadšení a tyto dva pocity tvoří v mé hlavě vskutku roztomilý, i když nemotorný a zmatený valčík. Zatímco se stihnu uklidnit myšlenkou na více než tři stovky účinkujících, mezi nimiž se vyskytují i jména mému srdíčku tuze blízká, stačím se opětovně vyděsit pomyšlením na nedostatek hygieny, potravy i zdravého rozumu, které s sebou přináší využívání služeb stanového městečka.

Jako nezbedné klíště se tudíž držím skupinky zkušenějších let it rolláků, s nimiž jsem se na tento pro mě jistě přelomový životní zážitek vydala a v pořádku přežívám cestu z Olomouce do místa konání samotného festivalu. Bez větších problémů se mi podaří i akreditovat. V té chvíli ještě ani netuším jaké z pekla štěstí jsem měla, jelikož posléze přichází první fail ze strany festivalové organizace. Páskovací systém vypadává a v tom největším srpnovém vedru se bez jakéhokoliv přístřešku či naděje na stín tvoří na letišti nemalé řady. Co se stalo? Nikdo neví. Prý někdo přejel kabel. Hmm, tak aha. Toš to pánbůh s vámi, s námi, i s tebou bratře!  Mezi těmito nešťastníky jsou i mí přátelé, mezi nimi i nová redakční posila jménem Petr, jejichž jediné štěstí vězí v tom, že když systém po skoro třech hodinách začne opět fungovat, jsou mezi prvními na řadě.

Na cestu do samotného areálu se poprvé vydávám teprve až krátce po sedmé hodině večerní. Putování z bran standard kempu k samotné Factory stage, kde se úderem sedmé rozezněly tóny slovenky Changing Faces, mě i mým společníkům zabírá skoro půl hodiny, čímž se ochuzuji o více než polovinu jejího setu, což je fakt který, jakožto Emin velký fanoušek, přijímám s lehčí nevrlostí. Stejně jako skutečnost, že dříve v areálu zakoupený drink musím zanechat před branami tohoto samozvaného drum and bassového nebe a pořídit si nový. Z business hlediska vskutku chytrý plán, gratulki. Moje peněženka jásá ovšem o krapet méně.

Náladu si spravuji návštěvou pouťové atrakce v přepočtu za krásných a poctivých 300czk, která mi můj svět obrátí skoro i doslova vzhůru nohama. Bohužel s přibývajícími hodinami se na mě začíná podepisovat nedostatek spánku i pozřené potravy a čtvrtečními sety si jen víceméně proplouvám jako lehce podvyživený delfín golfským proudem. Dobrou půlhodinku věnuji kanadskému beatmakerovi René LaViceovi, jehož záliba prokládat svůj set v současné době módními halftimy mě vskutku neuchvacuje a jen podporuje mé počínající zívající rodeo. Upřímně mě rozesmívá posměšný úšklebek náhodného fellow partygoera, když René do své selekce zařadí mainstreamovou klasiku v podobě tracku No Problem od britských Chase & Status a bez většího spěchu se raději přesouvám na Madhouse stage, kde své skills právě předvádí duo No Concept. Pod šapitó blázince přicházím právě v momentě, kdy se jím rozeznívají tóny tracku Rave Weapon od Mob Tactics. Výběr nabízený Brianem a Russem je jinak ovšem překvapivě hodně deepový, což těší temné srdéčko mé vskutku velice.

Přesně ve 23:00 se ocitám před branami Portal stage, abych zde byla přítomna setu britských Technimatic. Tento projekt se řadí k mým nejoblíbenějším a jejich setu jsem měla možnost užít již dříve tento rok v brněnském Perpetuu. Stejně jako tam ovšem v jejich i přesto velmi kvalitním setu nezaznívají mnou nejvíce ceněné kousky, vyjma tracku Clockwise, který opět alespoň na chvíli dodá trochu potřebné energie mým nehezky znaveným kostem. Oba pánové předvádějí vskutku mistrnou show, výtečně se přelévají z liquidů do deepů, někde zachytávám snad i ozvěny jakéhosi neurofunku. Spokojeně tedy usedám do prachu při okrajích šapitó a b2b set po Technimatic následujících gentlemanů Skepticala a Dbridge si vychutnávám vsedě. Ovšem zhruba po půl hodině, kdy si opečovávám pomalu přecházející křeč v nohou balzámem v podobě vkusných deepových aperitivů se rozhodnu pro menší výlet do dalších končin, které skýtá bájný svět Let It Roll. Přesouvám se na Shredder stage, kde své čáry i máry právě předvádí metalista v přestrojení alias mr. Prolix. Zatímco se líně a lehce s nezájmem prodírám davem blíže k pódiu, zakopnu o jakési jako o život pařící děvče. Moje slova omluvy mi zamrznou na rtech a změní se v “Ježiš, čuuuus!”, když po chvíli idiocie zjistím, že se nejedná o nikoho jiného než Páju. Odmítám přemítat nad tím jak random je narazit na někoho známého na festivale, jehož návštěvnost přesahuje třicet tisíc lidí a svou podřízenou si odvádím zpět do hlubin deepu na Portal stage.

Páje, jejíž stav by se dal nazvat jako lehce psychedelický, se rozsvítí neonová světélka v očích, když se k jejím hardy a plechy pomláceným ouškům doplaví intelektuální a hojivé melodie hlubší a ponuřejší sekce drum and bassu a ne zrovna jemně, ovšem nadšeně mě chytá za paži a křičí někam směrem k mému obličeji “Hej kámo, musíš do toho reportu napsat jak jsi mě vzala na ty deepy a jak moc to bylo moc!”. Tato nevídaná konverze děvčete povětšinou rychtám a plechům holdující mě hladí na duši a na svou kolegyni rozjařeně křičím zpět “No jen počkej až uslyšíš Pereze!”.

Pája nadšeně přikyvuje a zbývající hodinku a něco, která zbývá do začátku setu tohoto drum and bassového čaroděje, vyplňujeme návštěvou Factory stage, kde se úderem jedné hodiny ranní představuje projekt Delta Heavy. Již cestou na samotnou stage nadskakuji nadšením v očekávání, jelikož tuším, že se bude jednat o poctivý set protkaný jejich největšími hity a můj instinkt mne nezrazuje. Má extáze roste, zatímco ze své zásobárny energie ždímám úplně poslední zbytky paliva.

V setu zaznívá mnou nejmilovanější Watercolour od Pendulum v novém a fešném kabátku od Matrix & Futurebound či Slam z alba Hold Your Colour. Nechybí ani teď již lehce vymletá hymna loňského i letošního roku Bass Symptom od ruského producenta Mr. Frenkieho či dnb remix megahitu Lean On od Major Lazer.

Půlka setu je trefně rozpůlena jakousi halftimovou věcičkou a MC do svého mikrofonu křičí “Delta, Delta, Delta Heavy!”. Delta Fuckin Heavy indeed bro!

K mé neskonalé radosti zaznívá track White Flag a závěrečná pecka Ghost jen dovršuje mé vytržení. Hlavou mi běží myšlenka na posmrtné bakchanálie kdesi na Olympu, protože víření do rytmu svých nejoblíbenějších písní ve společnosti těch, které mám na světě nejradši, považuji za nejvyšší formu odměny za své světské útrapy. Teď a tady se cítím nejvíc svobodná, nejvíc šťastná, i kdyby jen na krátkou, pomíjivou chvíli.

Tyto krásné a ušlechtilé pocity mě naštěstí neopouštějí ani po skončení jejich setu a naplňují mě vděkem a pocitem sounáležitosti i zpět na Portal stage, kde se za mix staví Pan Umělec Alix Perez. Jeho precizní chirurgická práce behind the decks dělá divy s mou centrální mozkovou soustavou a já se opět propadám do hlubin vlastní introspekce a docházím k závěru, že svět i věci v něm v sobě skýtají tolik kouzla a tolik magie, že je to někdy až neúnosné. S těmito lehce patetickými pocity se s Petrem a dalšími (Pája nás stačila opět opustit ve prospěch nějakých těch plecháren) přemisťuji zase na Factory stage na poslední set dne, na který si ještě víceméně pamatuji. Calyx & TeeBee! Zde si do sbírek svých pečlivě opečovávaných vzpomínek zařazuji půvabný moment, kdy si s Petrem střihneme duet a společnými silami pějeme dohromady s vokály Larryho Conse aka Calyxe song Intravenous.

Zbytek dne prvního je z mé paměti ovšem nenávratně vymazán, za což se upřímně omlouvám všem dychtivým čtenářům a vypravěčské žezlo tímto předávám Páje a jejímu pilnému popisu zážitků z pořadového dne dva.

 

Pája

Pátek, den druhý

Fuj, to je vedro, naprázdno plácám pravou rukou po stěně stanu a snažím se poslepu vypátrat místo, kam jsem včera v noci pohodila svou přenosnou lékárničku. Z plata vylamuju růžovou tabletku a tiším s ní nesmírnou bolest hlavy, za kterou s největší pravděpodobností stojí laciné pití včerejší noci. Střep, který si teď v křeči chovám na krku, odkládám zpátky na polštář a mé hořící tváře na vteřinu polechtá lehký závan čerstvého větru. Svoboda! Obličej okamžitě rvu do úzké škvíry, kterou tento svěží vánek do naší privátní sauny proudí, a dopřávám svým mimickým svalům trochu lehkého zchlazení. Venku bude určitě lépe, říkám si, a pomalu, ve snaze nevzbudit svého spícího kolegu, pootevírám dveře našeho třídenní domova. Lepší to samozřejmě nebylo, a co hůř, byl to teprve začátek. Dámy a pánové, toto je Dehydroll, den druhý.

Slet událostí z průběhu celého dne bych si dovolila krátce a výstižně popsat dvěma slovy – velká žízeň. Ano, vody bylo skutečně málo, ale o tom mluvit nechci. Všem je jasné, že to byl malér a kdo ví, třeba se s tím skutečně nedalo nic víc dělat. O nešťastném rozložení areálu by mohli hovořit zejména obyvatelé standard kempu, sprchy pro ně byly připraveny na druhé straně letiště, za poplatek a dle reakcí návštěvníků prakticky netekoucí. Jelikož jsem byla v Milovicích poprvé, nemám s čím srovnávat, nicméně kromě akutního nedostatku vody, jsem s ničím výrazný problém neměla. prchy v comfort kempu předčily má očekávání, voda byla sice ledová, ale díky bohu za to! Kladně hodnotím rovněž mobilní toalety, které byly součástí kempu. K mému překvapení byly udržovány v nadstandardní čistotě a jejich návštěva mi tak nečinila závažné psychické potíže (na rozdíl od toalet v hudebním areálu). Vraťme se ale k podstatě věci a pomalu se přesuňme do hudebního areálu…

Kolem 18 hodiny se za vstupními branami potkávám s kolegou, společně se touláme po areálu a u jednotlivých stageí se vždy zastavujeme na pár tanečků. Za světla je to úplně jinej svět, není-liž pravda? Největší míru pozornosti pak věnujeme Madhouse stage, která zrovna patří pánovi Drop Database. Plocha na Madhouse je na rozdíl od zbytku areálu vykládána dřevěnými deskami a stage je tak vhodná i pro astmatiky. Zmíněný rodák z Dětmarovic, Drop Database hraje a produkuje jump-up. Což zní fakt děsivě, ale při bližším prozkoumání jsme dospěli k závěru, že jumpy v Markově podání nezní tak…, jak to říct, násilně? Poslech je to vskutku příjemný, osvěžujeme se pivkem a zcela nečekaně v rytmu jump-upu, zahajujeme druhý večer na Let It Rollu.

Krátce před 19 hodinou se přesouvám o pár metrů dál, do stanu s portálem. Na Portal stage se už pomalu balí reprezentant Get Hype Records, Glitch City. Kvůli němu tu ale nejsem. Já jsem si přišla poslechnout jednoho z mých oblíbených producentů, pána, který se jmenuje jako ruská oldschoolová jednotka objemu. Akovovo vystoupení mi už od samého začátku dává docela zabrat, svými zběsilými, energickými pohyby mi v některých chvílích připomíná brněnského šviháka Sayka. Poměrně příjemnou slovní vatou vyplňuje Akovovy beaty Multiplex MC z Holandska. Ačkoliv nejsem zrovna fanoušek rapu v drum and bassu, tenhle zrzavý mužík se špičatým knírem mě prostě baví. V repertoáru samozřejmě nechybí, ostatně jako téměř v každém letošním setu, korunovaný Dead Limit No. 2, Bass Symptom. Set byl živý, nepředvídatelný a plný nejrůznějších odrůd dnb. Energické party střídají odpočinkové, Akov míchá klasická neura, jumpy (ve snesitelné míře a tak, jak to mám v podstatě ráda), deepovější věci a oldschoolový jungle.

Ve stejný čas, ovšem na jiném místě, předvádí svůj djský um zástupce barev Hoofbeats, Holotrope. Čas mezi 19 a 20 hodinou tedy spravedlivě rozděluji mezi Akova a Romana, přičemž každému věnuji po 30 minutách. Akova a ryšavého Holanďana tedy půl hodinu po sedmé večerní opouštím a přecházím na Shredder. V Romanově čase stage takřka zeje prázdnotou. Smekám však svůj klobouk před mladíkem v maskáčovém tričku Hoofbeats, který se už v tuto brzkou hodinu nebál překročit veškeré pomyslné hranice a Romanovi fandí z předních řad úplně sám. Respekt, chlape! Holotrope mě svým výkonem nezklamal, nepřekvapil a zároveň jsem ani nečekala, že tomu bude jinak. Dobrej set, Roman umí, a to my všichni víme. Jede se dál, tentokrát konečně směr Main stage.

Když máš rád drum and bass od svých teenagerských let, zřejmě se tento okamžik zapíše mezi ty, které ze své hlavy už nikdy nesmažeš. Byl to totálně epický a nezapomenutelný moment, jsem fascinována. Pod křídly robotů strážících mainstage už z dálky poznávám Elišku. Se svými přáteli chilluje na dece uprostřed stage, a tak neváhám a k pikniku se přidávám. Na stanici Main stage zrovna ladíme SpectraSoul. S drum and bassem v této podobě se na větší akci setkávám vůbec poprvé a přesto, že jsem liquidový barbar, set si užívám plnými doušky.

Abych však neupadla do stavu totální euforie už před setměním, vyrážím na cestu dlouhou 8,5 km napříč areálem a vracím se zpět na Shredder. Mladík v maskáčovém triku zaujímá stejné souřadnice jako před hodinou, teď už však supportuje dalšímu zástupci HB crew. Dancefloor už se o pár desítek lidí rozrostl a my se na Symplexův účet bavíme asi 20 minut. Audiův Break It ve mně vyvolává vzpomínky na loňský Exploration a moje dojmy jsou totožné jako z představení Holotropa. Klasické Hoofbeats neura, které znám jak své boty, ale vždycky si v jejich rytmu ráda trsnu. Potlesk, kluci, hájili jste naše barvy statečně a úspěšně!

Ze Shredderu se přemísťujeme zpět na Main (ano, byly tam i jiné stages), kde si dáváme sraz se zbytkem naší party. Zpoza djského pultu už k nám nakukuje fešácký zástupce liquid drum and bassu z Amsterdamu, Maduk. Markův set mě nečekaně chytá za srdce od první vteřiny. Z melodického mixu plného pozitivních melodií a euforických písniček jsem opět fascinována. Dokonce i náročný posluchač jako Eliška pochvaluje mladíkovy mixážní dovednosti, vzápětí však velmi jemně kritizuje selekci (snad proto, že vidí obrovské nadšení v mých očích). Spanilá jízda trvající přesně 60 minut nás zavezla nejen za krásami probádaných míst, ale také za nepoznanými zákoutími drum and bassu. Od klasického liquidu, přes minimal, halftime, až po tolik milovaný a zároveň nenáviděný jump-up. Hned ze startu nám Mark servíruje třeba Mayk U Mine od 1991, Dominator, Ghost Assassin a z vlastní dílny zároveň slyšíme i řadu bootlegů. Funk Soul Brother, Freestyler, Numb, Still D.R.E… Za mě jeden z nejlepších setů na liru, bylo to milé, energické a nadčasové. Těšilo mě!

Po Madukově vystoupení následovala tradiční opening show. Audiovizuální představení letos probíhalo na 80 metrů širokém, a 25 metrů vysokém plátně – Main stagei. Největším rozdílem oproti létům minulým je počet producentů, kteří se na tvorbě soundtracku k zahajovacímu ceremoniálu podíleli. Do roku 2017 to byli maximálně dva, letos byl soundtrack rozdělen do šesti, zcela jedinečných pasáží, přičemž za každou z nich stál jeden producent světové velikosti. The Prototypes. Muzzy, Rido, Abis, Mefjus a Joe Ford. Abych byla upřímná, atmosférou, světelnými efekty, ohňostroji a hudebními částmi jsem se nechala unést natolik, že jsem občas zapomněla vnímat a soustředit se na samotný příběh. Naštěstí už máme možnost vrátit se v čase a nahlédnout do příběhu ještě jednou nebo dvakrát…

 

Random týpek v komentářích na youtube: „This is where the water budget went lol“.

Po úvodní ceremonii se (nečekaně) přesouvám zpátky na Shredder. V době mého příchodu zastupuje pozici vrchního baviče Ital Maztek. Jeho temně zlámané beaty jsou jistou předzvěstí toho, že to, co bude následovat po něm, nebudou žádné melodické ódy na radost. Nuže konečně Shredder stage dostála svého jména. Chvíli před koncem Maztekova setu Drtič zcela nečekaně utichá a všichni přítomní, včetně dje a jemu přidružených osob, na sebe vysílají nechápavé pohledy. Blackout trvá dobrých 10 minut, řekla bych. Symplex se má ještě co učit. Povinnou přestávku tedy využívám k občerstvení a krátkému spočingu. Hlava Forbidden Society Recordings, Jindra, mi posléze prozradil, že nečekaný výpadek zvuku, který shodou okolností nastal ještě jednou kolem 2 hodiny ráno, způsobil přehřátý zesilovač. Až tak to bylo moc!

V pátek se tedy oficiálně poprvé Forbidden Society, Donny a Katharsys představili ve společném setu, pod společným jménem 3RDKND. 30 minutová showcase se nakonec protáhla v 3,5 hodinovou třetidruhovou show. Jindřich mi na otázku změny v lineupu odpověděl: „To bylo rozhodnutí na poslední chvíli, říkám… srát na to, bude b3b“. První minuty setu vzbudily můj zájem natolik, že jsem se z pohodlí zadních řad pomalu přemístila do centra dění. Ladně kličkuji mezi tanečníky a dostávám se skoro do první řady (sáhnout si na zábradlí je takřka nemožné, na to musím ještě expit). Haha, Hugo ani ve 30 stupních nezapomněl na pokrývku hlavy, klasickou čapku však tentokrát vyměnil za elegantní pánskou bekovku. Přátelé, nezbývá mi než s radostí konstatovat, že to byla naprostá paráda. 3RDKND společnými silami poskládali různorodý, avšak skvěle vyvážený set. Střídali tradiční crossbreed s výraznými hardcorovými prvky, neura, prostřednictvím hodně temného a v podstatě tvrdého deepu nám místy dávali šanci nabrat nový dech. Něco takového slyším poprvé, a že mi z toho běhá mráz po zádech! Mé nejhorší noční můry jakoby dostávaly skutečné podoby a tváře, plechy se zatraceně nízkým bpm, pomodlit se a spát?

Za účelem zvýšení informační hodnoty tohoto reportu asi po dvou hodinách opouštím Shredder, plechy a triple drop 3RDKND a přesouvám se zpátky na Main stage. Zcela nenáhodně jsem si vybrala právě tento čas, neb Andy C jest společností považován za přední postavu drum and bassové scény a jeho dovednosti za mixem jsou údajně více než impozantní. No mně to zatím přijde spíš jako pěkná diskotéka. Ale nesuď dne před večerem, Pavlo. Po 6 kilometrech konečně dorážím na Main a dříve než padnu únavou kdesi do trávy, pořídím si osvěžující nápoj. K ceně 1 BLT za „pivo“ Budweisser je mi navíc přičtena vysokohorská přirážka 0,2 BLT (čím blíž jsi Andymu, tím víc za pivo zaplatíš). Za předčepovanou žlutou sračku s pseudopěnou tak platím krásných 60 Kč, ale či mě není? Lir je přece jen jednou za rok…

Abych byla upřímná a jestli si dobře pamatuji, tak jsem pana C ještě nikdy live neslyšela. Ne že by snad nebyla příležitost, spíš mě tahle převelká, disko/mainstream/Sigma style jména nikdy nelákala. K podobnému závěru jsem dospěla i po několika minutách poslechu. Dnb pro civilisty aka diskoška, co má grády. Ne, děkuji. Mezitím, co Andy finalizuje svůj set, já si konečně trochu narovnávám záda. Na stage nastupuje, v čele s Mackym Gee a Djem Phantasy, legendární projekt SASASAS. Nemůžu se zcela stoprocentně ubránit škodolibému úšklebku, vidíc stovky lidí prchajících z prostoru pod hlavní stageí, Jako když kořist prchá před dravcem, chichi. Co tu ještě dělám? Chválím animace, světelné efekty, od cizího chlapce přijímám cigaretu zdarma a odcházím, to by stačilo.

Drtič pokračuje ve stylu 3RDKND, chytám se v první řadě a krátce před 3 hodinou ranní na stage přichází Hallucinatoři v civilu. Forbidden se s námi na závěr přichází ještě osobně rozloučit, dostanu 2 nálepky a kluci vedle mě podepsané vinyly a tričko, díky, Jindro, já měla narozky!

Hallucinator… Nevím, jestli to bylo únavou, špatnou náladou či nesprávnou konstelací hvězd, ale set maskovaných mě ten večer vyloženě nasral. Tolik neurofunku snad nezandali ani Delta Heavy. Dýl jak 30 minut tomu nedávám, nevěřícně kroutím hlavou a s pocitem zklamání na duši odcházím směrem k východu…

Jestli jste si mysleli, že jsem šla spát, tak jste se spletli. Na programu téhož dne byl totiž ještě jeden malinkatý tipan, bonbónek, dezert sladší než crème brûlée. Krásné dobré ráno, Hungry Beats! Ještě po půlnoci jsem byla skálopevně rozhodnutá, že poslechnu Halušky a půjdu spát. Tož člověk míní, osud mění a já si to tak před 4 ranní mašíruju přímou čarou na Storm Club stage. Do cirkusového šapitó přicházím ještě před oficiálním začátkem, Kryštof už však s recitací frenchcorových básniček začal. Stage je zatím spíš prázdná než plná nebo poloprázdná, je nás tu možná 6. No netrvá to dlouho a v prostoru, kde se zrovna oddávám zběsilému tanci je absolutně nedýchatelno. Kousek před 5 hodinou mi už ale síly definitivně dochází, loučím se s diktáty a vydávám se do 12 km vzdáleného kempu. Dobrou noc!

Petr

Sobota, den třetí

Sobota na LIRu je dnem a večerem kontrastů. Čtvrtek jsem strávil dupáním až do sedmi do rána a v pátek nebyla hudební produkce úplně dle mého vkusu, takže jsem to šel zalomit do stanu už někdy kolem druhé ráno s pocitem, že se aspoň slušně vyspím, než začne to pekelné vedro v devět ráno.

A proč je sobota jeden velký kontrast? Protože když se člověk probudí v sobotu ráno v kempu, tak kolem sebe vidí dva druhy návštěvníků. Ti, kteří pátek někde proseděli a pak šli spát a pak ti, kteří se v pátek kousli a přišli do stanu zase až ráno. Na všech jde vidět, že ty dva dny vedra jim nejsou moc po chuti. Dokonce i lidi ze stánků už mají všeho plný kecky, ale tržby se jen hrnou, tak to prostě nějak musí vydržet ještě jednu noc. Areálem se potulují návštěvnící ze zemí, kde je počasí ještě šílenější a nedávají na sobě znát jakoukoliv nevoli z té velké teplé koule na nebi. Naopak takoví angličaní jsou z počasí špatní a hledají stín klidně i v informačním stánku.

Cisterny s vodou nestíhají nápor lidí lačnících po osvěžení a sprchy jedou na plné obrátky. Vedro se podepisuje i na asfaltu, který měkne a lepí se na boty. Tráva v kempu přestává býti trávou a mění se v cosi podivného a smradlavého. Stanoviště taxíků obléhají davy lidí lačnících po odvozu na koupaliště nebo k rybníku.A do toho všeho slunce, před kterým je jen málo možností úniku.

V kempu panuje zajímavá atmosféra. Půlka lidí jsou chodící mrtvoly a druhá půlka (ta co šla v noci spát) přemýšlí, co bude do večera dělat. Mě z té letargie zachránil kamarád, který nás s přítelkyní vzal na pár hodin na nedaleké koupaliště. Tam se odehrávaly vtipné situace, kdy skoro od každé deky hrála nějaká odnož dnb a místní z toho byli malinko vyvedení z míry. Ještě větší zážitek měli pracovníci místního občerstvení, protože takovou mezinárodní klientelu tam asi ještě neměli. Aspoň trochu oprášili základy angličtiny a vydělali víc, než jinak za celý měsíc. Voda nás příjemně nabila očekáváním blížícího se večera, tak jsme sbalili deky a jeli zpátky do kempu.

Tam už bylo víc živo, než v poledne. Chodící mrtvoly se aspoň trochu prospaly a spojily síly s odpočatými ve snaze domluvit se, kam se večer půjde dupat. U mě byla volba jasná – Critical vs Blackout na Factory. Nejen díky očekávaní super hudby, ale taky proto, že Factory byla postavená na asfaltu a tím pádem se tam prášilo o dost míň, než ve stanech. Následovala nezbytná očista z barelů s pitnou vodou, které jsem za tím účelem koupil už v Olomouci a taky jídlo.

Pak už jen zbývalo počkat na kamarády, kteří přijeli jen na sobotní noc a hurá do hudebního areálu!První zastávka byla na Main stage, kde hrál od osmi hodin S.P.Y, který je pro mě srdcovka. A ukázalo se, že nejenom pro mě. Na docela časnou hodinu bylo na Main stage dost lidí, kteří sí přišli poslechnout vybroušené deepy tohoto producenta z Brazílie.Hrál tak dobře, že se ve mě pomalu začínalo rozbíhat očekávání jedinečného hudebního zážitku. Taky tam byl čas a prostor pokecat s cizinci o tom, jak se jim festival líbí. Všichni byli až nezvykle nadšení, což mě ještě víc nabilo energií.

 

S.P.Y dohrál a my se přesunuli na Factory, kde od půl desáté hrály další deepové legendy, Kasra a Enei. Hned od začátku setu dali jasně najevo, s čím do Milovic přijeli. Tempo nasadili na tak časnou hodinu nekompromisní. MC dával několikrát jasně najevo, že dnešní večer bude soubojem titánů, kterými Blackout a Critical bezpochyby jsou. Kasra (zakladatel Criticalu) pouštěl jeden dub za druhým a Enei nezůstával nic dlužen.

Prakticky každou minutu překvapili trackem, který jsem vůbec neznal, nebo ho znal jen ze setů. Kdybych už tehdy tušil, ze takový bude celý večer a všichni vystupující si připravili hromady nevydaných tracků a šuplíkovek!Enei s Kasrou sklidili za svůj hodinu a půl dlouhý set parádní feedback, což oba vystupující dost potěšilo. Přesně tohle na těch akcích miluju.

 

Protože celá stage byla koncipována jako souboj dvou vydavatelství, tak posléze nastoupili na stage State of Mind, nerozlučně spjatí s Blackoutem. Hned od prvního tracku bylo jasno, že po deepech přislo dokonale vybroušené neuro. Track střídal track a opět mi přišlo, že jich moc neznám. Jako kdyby se všichni domluvili, že prostě budou hrát raritky a nevydané věci. Publikum nadšene dupalo do rytmu soundu tak typického pro SoM. Ani se mi nechtělo chodit pro pití, jak jsem byl přikován k tomu metru čtverečnímu asfaltu. Občas se kolem mě mihnul nějaký kamarád, zařval „MORDOOOR“ a zas zmizel. Atmosféra začala připomínat prime time v Sku, takže super. Hodina State of Mind utekla jak voda a na podiu vykoukla všem dobře známá hlava Emperora.

MC zase připomenul, že na stage nastoupil jezdec stáje Critical a kolotoč temných a bublavých zvuků se rozjel. Emperor v rozhovorech říká, že produkuje hudbu netradičním způsobem, že se vše naučil sám a většinu věcí dělá jinak než ostatní. A na jeho setu to bylo dost znát. Docela mě překvapil, že hrál dost deepových tracků, ale mixoval je s tím jeho bublavým stylem neura. A zase, jako celý večer, jsem slyšel tracky pro mě naprosto neznámé. Ten WOW efekt byl hrozně super, to je přesně to, co mne na takových velkých jménech baví. Že dokážou zaujmout neotřelým setem, i když je slyšíte třeba posedmé. Občas jsem měl pocit, že Emperor stál s mikrofonem někde u startu rakety a z těch zvuků pak udělal track. V paměti mi zůstaly i chvilky, kdy hrál jungle, popřípadě dost staré tracky, které se dost vymykají dnešnímu stylu neurofunku. Set mě dost nadchl, hlavně protože nehrál hodinu jen rubačky, ale celkově tu dramaturgii setu zvládl na výbornou.

Že na stage přijdou The Upbeats poznáte hlavně podle toho, že si Jeremy vezme mikrofon a začne nadšeně vykládat lidem, jak rádi pro ně hrajou. Abych se přiznal, tak z toho setu si pamatuju nejméně z celé noci, protože jsem musel řešit ztraceného kamaráda a do toho probíhala čilá korespondence s naší šéfredaktorkou Eliškou kdy a jak se potkáme po setu Black Sun Empire, aby s nimi udělala rozhovor nahrávaný, mimo jiné, na můj mobil. Po celkovém ujištění, že se potkáme a telefon bude nachystaný na nahrávání jsem musel vyřešit vtipnou situaci „jak si na iPhonu vypnout hesla a otisky prstů, aby se Elišce nestalo parádní faux pas přímo uprostřed rozhovoru s BSE. Naštěstí pomohl náhodný kolega, který dupal vedle mě, všecko vypnul a za to dostal pivo, které mu dle jeho slov zachránilo život.

Po tom všem jsem se mohl zase věnovat The Upbeats, kteří během těch mých patálií stihli rozpoutat hotové peklo. Všem tak dobře známé kolaborace s Noisií ničily posluchače ve velkém stylu a já měl občas pocit, ze z toho asfaltu pod náma za chvíli udeláme pískoviště. Memtrixův remix Say Go mě dostal do kolen, jeden z nejlepších momentů večera. Jeremy pořád něco vykládal, jak nás má všecky rád a že miluje LIR, čaroval rukama jak to dělá vždycky a dobrá nálada panovala nejem před mixem, ale i za ním.

Ke konci setu jsem si na chvíli sednul, abych se fyzicky i psychicky přpravil na BSE, zatleskal jsem The Upbeats, zařval na ně co si o nich myslím a pak to začalo…

 

BLACKOOOOOOOOOOUT!

Tak pozdravil MC všechny, kteří toužebně čekali na vrchol večera, legendární Black Sun Empire. Dav vyhrabal poslední zbytky energie a odpověděl hrdelním řevem, jak kdyby za rohem pochodovali Husité.

Na BSE je super, že jsem je nikdy neslyšel hrát dva stejný sety a to jsem je slyšel hrát nespočetněkrát. Hned od prvního dropu bylo vidět a slyšet, kdo je tu pánem neurofunku. Starý tracky, nový tracky, šuplíkovky. Smršť zvuků a dropů jak když vám za hlavou začnou bourat barák tankem. A do toho MC, kterej párkrát za set vyhecoval osvětlovače (!!!), aby úplně zhasli světla před dropem a hrdelním hlasem hulákal „LIGHTS OUT LIGHTS OUT…THIS IS BLACKOOOUT“. Zvukaři také nelenili a přišlo mi, že lepší ten zvuk už snad ani být nemůže.

Oba z BSE se do toho culili na lidi tím svým taťkovským stylem a hráli jako kdyby mimoděk, jako když vezme Jágr puk a objede kluziště s prstem v nose.

Lidi z toho byli úplně šílení, odhazovali batohy a čepice a dupali ze všech sil. A zase, jako celý večer, jsem znal jen pár tracků. Jedno velký WOW za druhým. Když zahráli intro Dawn of the Dark Day, všichni sborově zahulákali ikonický text a já měl husí kůži, jak když jsem to slyšel poprvé.

Na Main v tu chvíli hrála Noisia a mě bylo úplně jedno, že tam nejsem. Nechal jsem tam poslední zbytky energie a hlasu, pořád jsem musel směrem na stage hulákat, že jsou to dva staří plešatí zmrdi. Samozřejmě myšleno jen v dobrém, nedovolil bych si jim nadávat. Bohužel hodinový set uběhl jak voda, na Reném i Mischovi bylo vidět, že by klidně hráli až do pondělí, ale harmonogram je holt třeba dodržovat. Tak dlouhý potlesk a řev jsem na konci setu dlouho neslyšel, všichni byli maximálně spokojení a za utichajicího hluku nastoupil na stage Pythius s Neonlight.

Jenže to byl pro mě signál, že se musím sejít s Eliškou, abych jí předal mobil, ukázal jak funguje diktafon a malinko ji psychicky podpořil před domluveným rozhovorem s BSE.
Sešli jsme se u stanu, kde se potkávají návštěvníci s vystupujícími, tam se k nám připojila i redaktorka Pája, že s rozhovorem Elišce pomůže. Holky na mě koukaly stylem, že bych měl jít taky, ale já se omluvil že nejsem úplně ve stavu, kdy bych dokázal smysluplně mluvit v angličtině. Tady bych potom chtěl ocenit obě holky, že do toho šly doslova po hlavě.
Ještě před LIRem proběhlo asi tak milion mailů s agentem BSE, organizátory LIRu, aby se nakonec dohodl termín 3:45 v neděli ráno. Zkuste si představit, že produpete tři noci na festivalu a nakonec ještě jdete dělat skoro půl hodiny dlouhej rozhovor s Black Sun Empire. Smekám a těším se, až to holky sepíšou a vydají, bude to pecka.
A tím pro mě sobotní noc pomalu končila – přítelkyně šla do kempu už někdy ve dvě, já se ještě podíval na Main, kde Mefjus rozjíždel drtičku atomů, na skok na Madhouse na Eatbrain League, ale už jsem neměl energii ani stát a poslouchat, takže jsem se vydal do kempu. Tam jsem se potkal s přítelkyní, která celou tu dobu od dvou od rána řešila nalezeného zmateného psa, který pobíhal u kempu a hledal pána. Majitele našla a šli jsme oba spokojeně spát. Po probuzení proběhlo nezbytné balení, rozloučení se se všemi, kontrola od policie a cesta domů.
Letos to byl náročný ročník hlavně kvůli počasí a všudypřítomnému prachu. Snad se na další ročníky podaří najít lepší prostory, než vojenské letiště.

 

Doplňkové dojmy redaktorů z dnů jim nepřiřazených!

Pája

Čtvrtek, den první

Abis & Signal, Prolix

Do vínku čtvrtečního večera nepřispěju nikterak velkým dílem, neb pro mne vždy první den festivalu znamená především zmatení, nervozitu, nepřesnou konfiguraci událostí a absolutní dezorientaci. Navíc jsme do hudebního areálu vlivem nekonečného čekání dorazili až hodinu před půlnocí. Svou nabídkou nás v daném čase nejvíce zaujala stage se zvučným jménem Shredder. Vousatý sympaťák a melírovaný teenager, Abis a Signal reprezentujíc vlastní, relativně nový label DIVIDID, na scénu nastupují krátce po našem příchodu. Vskutku brilantní výkon, říkám si, nicméně nic, co by mě výrazně zaujalo. Taková dobrá rozcvička. Z jakéhosi mikrospánku, který na mě při jejich setu padl, mě definitivně probouzí až Prolix, který DIVIDID přesně o půlnoci střídá. Tahoun Trendkill Records se se svým obecenstvem nemazlí a předvádí krystalově čistý mix tak, jak to nejlépe umí. S přáteli se tedy oddáváme domorodému tanci, když v tom do mě ostře vrazí nějaký malý parchant a bez omluvy postupuje dál. Pro Krista pána, vždyť to je Eliška! 3 vteřiny na sebe nechápavě zíráme a poté si vyměňujeme přátelské objetí. „Půjdeš se mnou na Pereze?!“ ptá se mě s nadšením v očích, připomínajíc mi dětskou radost z prvních Vánoc. Dá se na to vůbec říct ne?

 

Petr

Čtvrtek, den první

InsideInfo 

Tady jsem se ocitl skoro náhodou s kamarádem, který byl na LIRu poprvé, ale vůbec nelituju. Info si asi v letadle řekl, že svůj set zabije ještě víc, než obvykle a zvukaři si asi řekli něco podobného.

Hned od začátku dal jasně najevo, kdo je tady neprávem podceňovaná legenda mainstreamového neurofunku. Jeho kolaborace s Mefjusem, legendární Metamorphosis a nebo funky Conformity rozduněly obří stan ve velkém stylu. Podlaha zbouchaná z dřevěných desek skoro nevydržela pod náporem dupajícího stáda. Musím vyzdvihnout kluky z Force Production, kteří mají každý rok na starosti ozvučení a světla na Madhousu. Ten zvuk byl neskutečný a InsideInfo toho naplno využil. I můj kamarád, který byl na takové akci poprvé, mi říkal, že tohle ještě nezažil. Za mě jeden z top setů festivalu, hlavně protože Info má skvěle vychytaný celkový zvuk setu a parádní tracklist. TOP!

 

Petr

Čtvrtek, den první

Alix Perez 

Pro milovníky deepu vrchol festivalu, roku, možná i celého života. Co hrál vám fakt neřeknu, protože jsem skoro nic neznal.

Při každém dalším bublavém tónu celý stan zahučel nadšením, moje přítelkyně odhazovala vše co měla v rukou a nadšeně řvala, že „tohleto není možný“. Taky jsem tam potkal zbytek redakce, což mě potěšilo. Eliška s Pájou mají vkus, to zas jó.

Těch 45 minut jeho setu uběhlo hrozně rychle, ale i na Alixovi bylo vidět, že si set náramně užil.

Všem Hoofbeats fanouškům bych moc přál, aby se podařilo Alixe booknout do eska. Sice nehraje naše milované neuro, ovšem ten sound, který předvedl na LIRu by eSko nepochybně zbořil do základů. Doufejme!

Petr

Krátká litanie o ZVUKU

„Ale Petře, teď máš psát o top setech, né o technice“.

Nojo, ale k čemu vám je na akci, že někdo ukazuje top dj skills, když to pořádně nevynikne? Letošní ročník mě velmi příjemně překvapil, protože až na jednu výjimku (ahoj Shredder stage) to všude třískalo jak v nebi.

Asi si řeknete, že to se docela čeká od akce takového formátu. Já si ale pamatuju ročníky, kdy to skřípalo na každé druhé stagei.

Letos ale ne. Letos jako kdyby si lidi z LIRu řekli, že zvuku budou věnovat ještě víc prostředků a úsilí a bylo to znát.

Main stage měla asi nejlepší zvuk za poslední roky, Madhouse hrnul basama lidi ven ze stanu a zakletá Factory letos neměla jediný problém. Dokonce i menší stany byly zvukem vysoko nad očekáváním, což jen dodalo celkovému pocitu ze setů.

Ty tam jsou ty doby, kdy Factory hrála celou noc jen mono, místo stereo. Ty tam jsou doby, kdy Main stage hrála ve tři ráno nezvykle potichu. Za to patří technikům a organizátorům velký dík!

 

Eliška

Sobota, den třetí

Etherwood

Čarokrásné a mírumilovné melodie Edwarda “Woodyho” Allena alias Etherwooda rozeznívají Main stage přesně s úderem sedmé hodiny večerní. Produkce tohoto angličana je moje srdcovka a poslech jeho krásných a líbivých písniček působí blahodárně na mou deepem a neurofunkem zkaženou duši. Pod pódiem panuje nejvíce přívětivá a klidná atmosféra, což se projevuje i na MCm, který občas vypadá jako by se v pomalu zapadajícím slunci samou radostí rozplýval. Když zhruba v polovině setu Etherwood do své selekce zařadí track Begin By Letting Go, který se řadí k jeho nejznámějším, MC mu s poklekem předává mikrofon, aby Woody track skýtající jeho vlastní vokály, odezpíval sám. Slyšet živé vokály v jinak striktně djském setu je nebývalé osvěžení, které mi nahání husí kůži a nutí mě litovat faktu, že vokalisté nejsou součástí setů mnohem, mnohem častěji.

Edward sám si set užívá plnými doušky, což potvrzuje i fakt, že na stagei zůstává i po skončení svého setu a nadšeně si v pozadí tančí do selekce po něj nastupivším S.P.Yovi. A mně zbývá jen upřímně doufat, že jsem tohoto pána neslyšela naposledy.

 

Pája

Sobota, den třetí

Camo & Krooked

V době, kdy tohle rakouské duo vydalo své druhé album s názvem Cross the Line mi bylo přesně 17 let. K drum and bassu jsem přičichla už o rok nebo dva dřív skrze B-Complex, TCho, britského dubstepového producenta Rusko a random youtube remixy. Watch It Burn, In The Future, All Fall Down, Get Dirty a spousta dalších. Letošní Sko mi uteklo o fous, další příležitost už jsem si však ujít nenechala. Hned ze startu nám kluci servírujou vyslovenou lahůdku a živý důkaz toho, že remixy občas předčí svými kvalitami (a subjektivními sympatiemi posluchačů) vlastní originály. Camo & Krooked – Black or White (ft. Tasha Baxter) (Signal remix). Daxta MC vybízí všechny přítomné ke zpěvu, nu nenechávám se dlouho přemlouvat, že jo. „Loooove mee haaaardeeeer“ Představení C&K, to bylo jako hodina zvukomalby. Co zvuk, to originál, pro mě docela nestandardní melodie, výstava těch nejdražších exponátů přímo nad našimi hlavami. Na Daxtu jsem ze setů C&K zvyklá a zatím mi nikdy nepřekážel. Navíc, abych pravdu řekla, tolik jsem se soustředila na hudbu, že jsem v podstatě jeho přítomnost interně vyloučila. „Do you remember that shit?“ z oldschoolového šuplíku kluci vytahují legendární Climax, Mefjusův remix Sunday Crunk, a nechybí ani milovaná Ember. Za mě nejlepší představení z celého Let It Rollu, nádhera.

 

Eliška

Sobota, den třetí

Hybrid Minds

Set britských Hybrid Minds pro mě značí jeden z pověstných hřebů celé mé LIR zkušenosti. Nejen proto, že jejich produkci zbožňuji, především i proto, že oba pánové předvedli velmi kvalitní, velmi dobře vystavěnou show. Užívat jejich setu bylo trochu jako vézt se na horské dráze. V určitých momentech ho gradovali skoro až někam do neurofunkových teritorií, aby se okamžitě poté zase hezky uklidnili a pustili tam nějaké ty své spanilé liquidy. A takhle stále dokola. Mě i další posluchače tudíž takto drželi na špičkách po celou dobu trvání jejich setu. Velmi cením i selekci, která byla alespoň z 50% tvořena jejich vlastní produkcí. Zazněly snad všechny jejich podstatné hity, od nejnovější Paint By Numbers, Brighter Days, Phoenixe, Meant To Be po Touch, jehož refrén sborově zpívalo celé šapitó v jednom z těch krásnějších okamžiků lidské soudržnosti a pospolitosti.  Díky pánové, na tohle budu ještě dlouho vzpomínat!

 

Pája

Sobota, den třetí

Gancher& Ruin, Thrasher

Po zahřívačce se Sinister Souls jsme se s mými, na stejné bpm naladěnými kamarády, přesunuli do předních řad tak, abychom na ruská dvojčata dobře viděli. Za mix se staví ve dvě hodiny ráno a okamžitě nasazují vražedné tempo. Jejich typické střídání hardcorových pasáží s těmi neurofunkovými nám dává jedinečnou šanci se ve vybraných momentech vydýchat, osvěžit, případně si zapálit jednu cigaretku. Z překvapivé selekce dvojčat mi jde hlava kolem. Nový kabátek dali třeba Pendulumovské Tarantule, zaznívá Electric od The Prototypes a rozlučka probíhá ve znamení Ember. Z ryze hardcorového soudku se objevuje třeba collab s válečníkem Anunnakim, Goodbye Mother*ucker. Hardcorové diktáty si ten večer vychutnáváme ještě jednou, a to přímo zpod rukou vedení PRSPCT Recordings. Úvodní minuty Thrasher tradičně věnuje plechové předehře. V momentě, kdy potřebuji nutně odejít, se set začíná transformovat v krystalově čistý hardcore. Ne děkuji, povinnosti volají! Thrasherovi a Shredder stage věnuji poslední oddaný pohled a odcházím na přátelský pokec s Black Sun Empire (již brzy na vašich internetech).

Eliška

Sobota, den třetí a poslední

Seba

Seba je pro mne producent par excellence. Alfa i Omega mé dnb zkušenosti. Slovy se skutečně nedá vyjádřit, co se ve mě děje, když jeho produkci poslouchám. Proto mě vskutku velmi, velmi mrzelo, že rozhovor s Black Sun Empire, který se nám podařilo pro Hoofbeats  Music domluvit, se částečně překrýval s jeho setem na Portal stage. Podařilo se mi stihnout pouze posledních 25 minut jeho setu, které jsem si však hodlala užít na absolutní maximum. Fuck únavu, vyčerpání, špínu, žízeň i milion dalších nepodstatných hloupostí!

Jednou z mnoha, mnoha věcí, které na Sebastianovi obdivuji, je i jeho osobitý přístup k djingu. Tracky nechává dohrát skoro celé, pouze mistrně zmixuje počátek jednoho do konce druhého. Jak skvělý je tento přístup především ve vztahu k jeho vlastní produkci, se ukázalo, když do svého setu zařadil jeden ze svých nejnovějších počinů, track Nobody Knows, který mě po celých těch více než šest minut, co ho nechával znít, dostal skoro až do nějakého metafyzického transu, ze kterého jsem se jen velmi nerada vracela zpět na planetu Zemi.

Takže díky Sebo, díky Let It Roll, příští rok možná zas!

Subjektivní a osobní zhodnocení šéfredaktora (Eliška)

Co říci závěrem? Snad jen, že nelituju ničeho. Co se týče festivalu samotného, zvuk, osvětlení, samotné stages a samotní účinkující, opening show – to vše bylo excelentní kvality. Hejtů na organizační stránku celé věci jsou plné internety, nedostatek vody, sociálních zařízení i přístřešků před smrtícím vedrem – co k tomu říct, nejlepší vizitku naší malé zemi české to vskutku nedělá. Propříště si asi hodně rozmyslím jestli spíše nevyužiji služeb nějakého vzdálenějšího avšak komfortnějšího ubytování výměnou za mnohem více utracených peněz. Byly to tři dny plné extrémů, neskutečné highs ale výměnou za hodně velké lows. Své stavy naprostého vytržení jsem myslím vcelku dobře popsala již v samotném reportu, lows ilustrovala dokonale třeba slečna, která se zničehonic objevila v našem kempu v den odjezdu. Již po chvíli bylo jasné, že v jejím systému svádí souboj víc než pouze jedna návyková látka. Posléze jsme se dozvěděli, že se jednalo o mix LSD, extáze a Ketaminu. Protože i takhle může vypadat Let It Roll. Drogy jsou, byly a pravděpodobně vždy budou součástí drum and bassové a celkově rave kultury, ale please, pretty please, když už si něco dáte, tak prosím alespoň z ověřeného zdroje a nejlépe v přítomnosti lidí, kterým věříte a kteří se o vás postarají, když se něco pokazí.

Let It Rollu patří dík za tři z nejintenzivnějších dnů v mém životě, mým kolegům Pavle a Petrovi za nadšení a kamaráderii a vám čtenářům za to, že jste si tento epic report přečetli. Peace!

 

Subjektivní a osobní zhodnocení redaktora (Pája)

Mé závěrečné zhodnocení? Bezprostředně po příjezdu domů jsem byla přesvědčená, že to byl můj první a poslední LIR. Snažila jsem se dát dohromady veškeré své dojmy a ty negativní převážit těmi pozitivními. Negativní zkušenosti samozřejmě nebyly podpořeny pouze nedostatky v organizaci, nýbrž i vlastními faktory, které vycházely, řekněme, z vlastní nezkušenosti. Bylo hrozné vedro, což tedy není na začátek srpna jev nijak nepředvídatelný, a ačkoliv nejsem ani trochu zhýčkaná, základní lidskou potřebu, tedy vodu v dostatečné míře pro všechny, jsem zásadně postrádala. Za příplatek několik set korun nad standard kemp jsem v comfortu nepřetržitý přísun pitné vody očekávala. Tohle opravdu sranda nebyla. S rozložením areálu jsem významný problém neměla, možná mi chyběly záchody v blízkosti Storm Club stage. Když už tam tedy byl bar, mohlo se tam přistavit i pár toiek, aby člověk nemusel buď zpátky do hudebního areálu, což by ve špičce obnášelo třeba 15 minut čekání nebo do kempu.

Přes den jsme se zařídili po svém, respektive jsme ráno zalezli do hangáru a večer z něj zase vylezli. Pro případné příště si s sebou vezmeme nějaký ten party stan či podobnou vymoženost, abychom měli možnost trávit den v kempu s ostatními a socializovat se. V globále, jak jsem předpokládala, pozitivní dojmy několikanásobně předčily ty negativní. Po stránce hudební jsem byla maximálně spokojená, snad mě jen mrzí, že jsem toho nestihla víc, ale s tím se na akci takovýchto rozměrů zkrátka musí počítat. Navíc jsem do drum and bassu nahlédla i z trochu jiného, pro mne dosud neprobádaného úhlu. Díky vám, přátelé! Byly to tři dny plné štěstí, radosti, nových známostí, nečekaných událostí a skvělých zážitků… Jo, přesně tohle byl můj Let It Roll!

 

Subjektivní a osobní zhodnocení redaktora (Petr)

Let it Roll za poslední roky urazil dlouhou a dramatickou cestu. Poprvé jsem tento svátek dnb navštívil v roce 2011 a postupně nevynechal ani jeden rok. I proto se na celý festival dívám trochu s odstupem a zároveň vnímám celou jeho evoluci. LIR během těch let opustil koncept „rave pro čechy, slováky a pár cizinců“ a šel cestou dostupnosti pro masy lidí ze všech koutů světa.

Na jednu stranu je atmosféra míň rodinná a komorní, na druhou stranu to managementu festivalu dovolilo popustit uzdu fantazii a realizovat své sny a vize. I díky tomu se LIR může pyšnit megalomanskou Main stage a ve světě nevídaným lineupem. Negativa tohoto přerodu návštěvnící zmiňují v diskuzích napříč facebookem, na druhou stranu v našich podmínkách je těžké udělat takový festival někde u vody, u lesa, s dostatkem vody a toiek, aby zároveň nebyl festival zastrčený někde v lesích u Trutnova. Také nejsem šťastný z letiště a problémů s tím spojených.

Na druhou stranu když jsem tam letos stál a viděl celý ten vesmír, který v Milovicích postavili, tak jsem se neubránil pokloně všem těm, kteří za festivalem stojí. Když totiž nějak přežijete den na letišti a přijde večer, tak jako dnb fanoušek dostanete přesně to, co jste chtěli.

Zajímají tě deepy? Dvě noci po sobě můžes dupat ve stanu se super zvukem a světovým lineupem od Pereze až po Montyho. Miluješ Jump up? Celý pátek nemusíš vytáhnout paty z Madhousu, kde to do tebe budou prát až do rána na soundystému, který je považován za to nejlepší, co současné technologie nabízí. Chceš slyšet ty nejvetší hvězdy na obrovském podiu? Stoupni si na Main stage a garantuju ti, že ti spadne brada.

Mě tedy až tak moc nepadala, ale to je tím, že mne za ty roky jen tak něco nepřekvapí. I tak ale dokážu docenit tu hlavní myšlenku festivalu – totiž že ať tvé srdce prahne po jakékoliv odnoži dnb, tak si přijdeš na své. A v naprosto profesionální kvalitě zvuku a vizualizací.

O tom pro mě LIR je a asi vždy bude – naservírovat návštěvníkům to, co tak milují. Jediné, co mě kromě toiek, vody a počasí trochu mrzelo, že naše želízka v ohni – Holotrope a Symplex hráli na snad jediné nepovedené stagei celého festivalu.

I tak kluci ukázali, zač je toho Hoofbeats a kdo ví, třeba budou příští rok zavírat Madhouse v sedm ráno. Já bych jim to moc přál, stejně jako LIRu, aby našel lepší prostory a posunul tento svátek dnb zase o krok dál!

 

Autoři: Eliška S., Pavla K., Petr Z.

Foto by H. Makovcová, J. Doležal, J. Zatloukal a P. Šindelka, děkujeme!