Po štědrých třech hodinách spánku a s fungl čerstvým rohlíkem k její zdravé a vyvážené stravě v pravé ruce postává Eliška na hlavním nádraží statutárního města Olomouc. Líně přejíždí zrakem po socialistických malbách zdobících tuto historickou budovu, zatímco jí nedávno zakoupené pečivo pomalu drobí na oděv. Dělníci, komunismus, fronty na banány. Rejvy, komunita, fronta na Let It Roll. Jo, Let It Roll vlastně. Drum and bass sice poslouchá už nějakej ten pátek, ale tahle zimní módní edice značí její premiéru. Hlad a nevyspalost jí sice občas ukolébávají k pochmurnějším představám a fantaziím o peřinách a špenátových lasagních, ale myšlenka na to, kam ji Ex 124 Radhošt brzo hodlá vypravit, jí vždy vžene do žil nezanedbatelnou dávku energie. Nepřemýšlejíc ze sebe na zem sesype drobky rohlíku k pohoršení procházející postarší dámy a upře své zraky ke kolegovi Lukášovi, v současné chvíli se nacházejícím v jistě strhujícím rozhovoru se starším ošuntělým pánem povoláním bezdomovec a přinádražním sekuriťákem. S ironickým úšklebkem zaznamenává, že nebýt Lukášových zánovních kalhot a jistojistě značkových tenisek, sám svým ležérním stylem usazení na vestibulových lavičkách a především svým likérem v plechovce může působit jako člověk bez domova.

5 min do odjezdu.

O co šlo?

Nic. Mu tykal.

Kdo jako, ten sekuriťák?

Jo.

A tos jako sociální pracovník prostě nemohl nechat bez verbálního pokárání, co?

Za odpověď se Elišce dostane jen lehce otráveného postranního pohledu, zatímco sjíždíme bleskurychlým eskalátorem směrem k naší přiřazené lokomotivě.

Cestou do Prahy je tentokrát vidět, že svátek všech ravers, zimní vydání festivalu Let It Roll 2018, se projevuje i na osazenstvu kupé. Bandička přistoupivší v rodišti Jana Eskymo Welzela rozlévá decentně do kelímků třtinovou pálenku a někde u Kolína začínají padat první jména světových djs: „…já se těším na TCho…“, „…já na Noisiu, ta je nejvíc!“.

Je pokaždé překvapující, jak se v milionovém městě bez další domluvy někteří lidé ne náhodou potkají. Po nutném zakoupení jízdenek na metro (jsme už příliš staří na honičky s revizory, co si budeme povídat) nám na rameno klepe Tomáš, dvorní fotograf nočního výletu za tím nejlepším ze současné dnb music. Holt synchronicita. Přátelské ruky podání, krátce zavzpomínáme na podzimní Imagination a už se valíme několikakilometrovou podzemní rourou směr výstaviště Letňany. Lehce rozpoznatelných majitelů vstupenek na Winter Edition znatelně přibývá. Vykotoulíme se z metra, aby nám řádnou facku uštědřil únorový mráz (jak na Moravě rádi říkáme, „pořádnej samec“). Ten zvyšuje už tak nemalou touhu co nejrychleji se dostat do krytých prostor výstaviště a začít plnými doušky nasávat všechno, co nám Pražáci tentokrát nachystali.

Jsme na výstavišti poprvé a tak se lehce ztrácíme, takže si areál okoukneme i ze strany, kde zrovna není gate pro pěší. Značně zkřehlí se konečně dostáváme na správné stanoviště. Teď ještě vyřešit akreditaci a jde se na věc. Eliška je povahy méně trpělivé a proto jí řízení osudu připravuje nemilé překvapení – na guestlistu se neobjevuje její jméno a je proto nepokrytě rozčarovaná. Zimu, nepříjemné emoce a čekání brzy rozčísne známá postava: u akreditace zaznamenáváme příchod Patrika aka Madface, se kterým jsme se seznámili na IMI. Lukáš zkouší jeho paměť a ta je, zdá se, výtečná. Patrik se s námi srdečně zdraví a navzájem si přejeme příjemnou jízdu. Slečna s vysílačkou na krku ve vyhřívaném akreditačním stanovišti konečně dostává informaci o drobném nedopatření, které je promptně napravováno a Eliška dostává vytouženou pásku. Let‘s go! Cesta do oka tornáda je zase o kousek kratší.

Ve vestibulu si díky příjemnému teplu rychle uvědomujeme rozložení jednotlivých potřeb v Maslowově pyramidě, shazujeme ze sebe cosi, co nás mělo ochránit před umrznutím, kupujeme cashless náramky a jdeme kouknout na stages. Sličné hostesky nám do ruky vráží festival guide. „Tak moment, nemají být stages náhodou naopak?! Prohodili barvy!“ Eliščině všímavému oku nic neunikne, chybu v tisku však pro jistotu ověřujeme v mobilní aplikaci a podle původního plánu jdeme na stage, která má modrou vizualizaci. Volba to není ani zdaleka Sofiina a jsme si vědomi toho, že případné čtenáře, kteří na event zavítali za jmény jako Netsky, SaSaSas či DJ Hype možná zklameme. Naše rozhodnutí v rámci příprav však padlo jednoznačně právě na stranu modrou, její lineup totiž považujeme (přes onen drobný technický úkrok pořadatele) za opravdu nejsilnější v historii.

Přicházíme ve chvíli, kdy nastupuje Changing Faces. Slovenka Ema je velkou oblíbenkyní Elišky, která se po rozeznění prvních tónů začíná okamžitě vlnit. Ani Lukáš se nenechává dlouho přemlouvat a postupně přichází další a další fans, aby si její set vychutnali od začátku do konce. Ema na mix nastupuje bez nejmenší nervozity a ukazuje svůj talent. Postupně seká jeden příjemný vál za druhým, pěkně v harmonickém vzestupu od liquidu po dancefloor, deep, místy i trošičku toho neura. Padají věci od Logistics, Things I Do od Paula & Bryson, Shy či Mantis od Dawn Wall, Colours od Revaux, remix tracku One Touch od Macca & Los Contreras i předělávku legendární pecky Porcelain od Mobyho. Nechybí samozřejmě  ani pecky od Emina oblíbence Dimensiona. Ema ukazuje, že ví, co je kvalita a umí ji zahrát. Inu, právě tento set můžete díky spolupráci Let It Rollu a UKF zhodnotit sami.

 

Po Changing Faces přichází námi velmi očekávané britské duo, zástupci Frictionova labelu Shogun Audio, dvojice GLXY. Bedlivě jsme poslední měsíce produkci této prudce stoupající dvojice sledovali a jejich set byl potvrzením jejich nebývalého produkčního i djského stylu. Konzistentní, příjemná a propracovaná záležitost. Oba pánové, Tom i Jonathan, předvedli vynikající hru s vybranou selekcí tracků vlastních i cizích. Od obligátní Lucid, přes Elevate This Sound Calyxe a Teebeeho, k starším věcem od LSB (Leave) nebo čerstvé novince Little Pieces od Zero T. Postupně se dostáváme do varu a vymazlená vizuální podoba celé stage nám v tom velmi dobře pomáhá. Dancefloor se slušně naplňuje a na place jsou už stovky lidí, příjemně se vlnících na převážně deepově-liquidní vlně, kterou nezastaví ani drobný výpadek techniky, se kterým se vystupující vyrovnávají bez zbytečné nervozity. Set hodnotíme s přáním slyšet GLXY brzy v některém českém klubu.

 

Jestli se na někoho opravdu hodně těšíme – v Lukášově případě jde už o celé dlouhé trýznivé roky – tak je to Alix Perez. Tento mistr zvuku, zástupce vlastního labelu 1985, nastupuje s nevídanou grácií. Pod rukama se mu hned v prvních minutách rodí mix, který neváháme hodnotit jako jeden z nejlepších, které letošní zimní vydání pražské veselice vůbec přineslo. Lukáš je vystřelen na oběžnou dráhu svého bytostného patosu a nebojí se Depauwův mix označit za jeden z nejlepších dnb setů, které vůbec kdy slyšel (a neskromně tvrdí, že už jich bylo…). Set je hutnější než poctivá domácí gulášovka, připomíná spíše echo chamber někde zpoza útrob plejtváka obrovského. Alix dostává už narvanou  taneční plochu do pěkného varu a jedním z posledních tracků Mr. Majestic od Calibra a High Contrasta (díky za tyhle nestárnoucí srdcovky!) připravuje půdu pro další velké jméno světové bass music.

Přichází Charlie Bierman, zakladatel a majitel Symmetry Recordings, monsieur Break. Hned v intru celého setu použije třeba remix své výborné věcičky Free Your Mind a celý set udržuje v top kvalitě. Pocit z vystoupení? Můžeme si odškrtnout další jméno ze seznamu toho nejlepšího, co jsme v životě viděli live. Díky a klobouček, je to pán.

Current Value. Oh My. Co napsat jiného než, že to bylo epic. Midnight Show zasazená do Timova postfuturistického soundu evokovala přicházející intergalaktickou apokalypsu, kde jako zbraně hromadného ničení slouží zvuky, jejichž poslech vás rozřeže do mikroskopických částí a z vás nezbyde nic než trocha hvězdného prachu. Inu, návrat k bodu Alfa. Zážitek byl to vskutku transcendentální, partygoers ve stovkách, ale přesto ve své jedinečnosti osamělí biologičtí tvorové pohybujíc své tělesné doplňky do zvuků v agónii křičících robotů. Takhle vypadá spiritualita nastávajících století. Postmoderní mše. Ve jménu otce, syna i ducha svatého, Amen!

A nyní, milí přátelé, přichází největší oříšek celého hodnocení: Nosia. Za toto legendární holandské trio dorazil sympaťák Thijs. Od začátku se nebál brát do ruky mikrofon a crowd lehce hajpovat. Set se nám líbil svou originalitou, ale jako odlschooleři bychom čekali – nebo možná spíše jako správné konzervy – uvítali nálož pure techstepu a neurofunku. Mix Noisie byl však plný halftime pasáží, střídajících se v různě více či méně rytmicky zajímavých trapových přechodech s melodiemi na 170bpm. Na Thijsovi bylo jasně vidět, že si hraní užívá. Ne tak na publiku, to jevilo už během vystoupení určité známky rozpačitosti, což bylo dále slyšet během diskusí v chillout zónách. Dost možná tak Noisia onoho večera rozdělila auditorium zimního LIRu na dvě poloviny a dost možná je to tak dobře. Pro někoho nadčasová záležitost, pro jiného zklamání života.

Po Noisia nastoupivší rakouský rodák Mefjus či Bulhar L33 ponechali již naši pozornost chladnou. I redaktoři jsou jenom lidé a jejich muskulární soustava potřebuje po hodinách tance doplnit vitamíny a spočinout. Kdo nás však v závěru velmi potěšil svým setem a jeho jméno chceme zdůraznit, byl Joe Ford. Joe svým vystoupením skvěle zapadl do ladění halové akce a svými tracky jako klasickým Care For Me či novinkou Tomb Raver vhodně podtrhnul atmosféru přicházejícího rozbřesku.

Co říci závěrem? Organizaci je třeba pochválit i tak zkušenému pořadateli jakým je Let It Roll. Věcí, které se můžou během velké akce snadno zvrtnout je mnoho a v Letňanech se povedlo vše na jedničku. Crowd, tvořený z velké části zahraničními fans, byl příjemný, stejně jako barmanky a všechen další nezbytný stuff. Stran dramaturgie bychom rádi vyzdvihli především nasazení jmen, na která se běžně nedostává, přestože jsou zárukou té nejvyšší kvality. Hoofbeats crew dává letošní zimní edici Let It Rollu 10/10.

Autoři: Eliška S., Lukáš B.

Foto © Tomáš Vencl & © Jakub Zatloukal