Black Sun Empire. Impérium černého slunce. René, Micha a dvě malé, ale milé Hoofbeats redaktorky. To jsou hlavní aktéři příběhu, který vám dnes chceme odvyprávět. Čtěte pozorně!

V bájné zemi Let It Roll, na konci třídenního festivalu, skoro ve čtyři ráno, zpocené, špinavé a na smrt unavené jsme si pár dnů předem bláhově domluvily rozhovor s legendami námi všemi tak milované zlámané scény. Rozhovor s nikým jiným než s nizozemským projektem Black Sun Empire!

Zatímco s Pájou sedíme a čekáme na tyto legendy na sněhobílé sedačce ve stanu, kde se koná Meet & Greet, realita toho, co právě děláme, do mě uhodí plnou parou. Ježišikriste! My jdeme dělat interview s Black Sun Empire! Třetí den na LiRU! Ve čtyři ráno! Když vypadáme tak, jak vypadáme!

V důsledku tohoto náhlého a překvapivého zjištění lovím ze své mini kabelky mobil, abych na přední kameře trochu zkontrolovala svůj vlastní zevnějšek ne nepoznamenaný třemi dny rejvů. Pája tyto mé snahy pozoruje s lítostivě ironickým úšklebkem. Má recht, teď už fakt nic nespravím.

Zahanbeně tedy telefon opět odklízím a přijímám se v celé své zaprášené, ve slušné společnosti nereprezentovatelné, kráse. Fuck it!

„Hele Signal!“ dloubne do mě Pája, poukazujíc tak na Bludného, ale talentovaného Holanďana, který se přidružil ke skupince nadšených fanoušků a stejně nadšeně se nechává společně s pány z Black Sun Empire fotografovat.

„Myslíš, že si nás pamatuje?“ ptám se, zatímco si vzpomínám na veselé, byť třeba trochu bizarní příhody z backstage olomouckého Ska, kde Signal 20. července vystupoval a kde jsme s ním obě dvě seznámily.

„Myslím, že ten na to jen tak rychle nezapomene!“ odvětí Pája a obě se rozesmějeme. Myslím, že my dvě na to jen tak rychle nezapomeneme též. Holt není Tourette’s jako two rats. Stay tuned, friends! Signalovi  v tomto příběhu není ještě konec!

Po skončení Meet & Greet si oba pány, Reného i Michu, odchytáváme, seznamujeme se a snažíme se najít klidnější místo k rozhovoru. Volba padá na vzdálenější Artist’s tent, cestou k němuž se nevědomky připravujeme o drahocenné minuty, které nám pánové byli schopni věnovat. Do této Meccy plné dnb celebrit se se svými fialovými páskami dostáváme bez nejmenších problémů, což je skutečnost, kterou cestou po rozhovoru zpět do areálu pro normální smrtelníky reflektuji zhruba takto: „Takže mi jako tvrdíš, že jsme tam kdykoliv za ty tři dny mohly přijít na chill a na lajnu co já vím třeba s Emperorem nebo The Upbeats?! Pája jen nevěřícně a trochu zklamaně kroutí hlavou a to mi jako dostatečně výmluvná odpověď musí stačit. Příležitost = zmeškaná.

Nu, pozdě bycha honit. Vraťme se strojem času zpět zhruba o dvacet minut dříve. Společnými silami nacházíme méně hlučné místo, zapínáme záznamník pro jistotu na obou našich přenosných telefonních zařízeních a pokládáme první otázku.

 

Eliška: Jak jste si užili dnešní set?

René: Bylo to fakt skvělý!

Micha: Bavili jsme se!

René: Byl moc krátkej, klidně bychom hráli dál! (smích)

Eliška: To bychom si taky vůbec nestěžovaly!

Micha: Pro někoho to možná byla trošku těžší volba, my a Noisia v jednu dobu …

Eliška: Pro nás byla jasná volba Black Sun Empire.

Micha: Pro tebe třeba.

Eliška (naparujíc se): Hmm, myslím si, že pro hodně lidí.

 

Po chvíli trapného ticha, kdy se snažím zorganizovat otázky na svém telefonu, se Micha nadechne a aby trochu uklidnil naše vyplašené nervy, povídá žertem: „Existuje Bůh?“

Všichni se rozesmějí.

Eliška a její vysokoškolské filosofické vzdělání: (nadšeně) Existuje? Ne, ne, ne, to je fakt dobrá otázka!

Micha (trochu vyvedený z míry): Oh! Nejsem si úplně jistý, jestli na tohle chci odpovídat, ale za mě ne.

Eliška: Ne? Proč?

Micha se rozesměje.

René (naoko otráveně): S takovou se odsud jen tak rychle nedostaneme …

Micha (stále v záchvatu smíchu): Jo, a taky nás za to vyhejtí všude po internetech, hlavně věřící …

René: Jo, do toho se radši pouštět nebudeme.

Eliška (trochu zklamaně): Ok. Tohle určitě nebyl váš první set na LiRu. Pamatujete si, kdy jste tu hráli poprvé?

René (přemýšlí): Ahh …to bych taky rád věděl!

Nastává všeobecný smích.

Pája: Už je to dávno.

Micha: Jo, to jo, tenkrát se konal ještě na jiném místě. Myslím, že jsme tu teď hráli tak po šesté nebo sedmé v kuse … ? A vždycky to bylo fantastický!

René: To jo!

Micha: O Let It Rollu jsem slyšel ještě předtím, než se z něj stal festival, když to byla ještě klubovka. Je neskutečný, jak moc to vyrostlo, co je z něj teď.

Eliška: To je pravda. Teď je to fakt obrovský. Let It Roll se pořádá v Česku, takže by mě zajímalo, jestli máte nějaký názor na českou drumovou scénu?

René: Je to určitě jedna z nejlepších scén v Evropě. Je úžasný co tu všechno máte. Jste možná trochu rozmazlení, protože ta scéna tady je fakt silná. A lidi zde mají docela vkus, nic moc cheesy, temnější věci, deep …

Micha: Critical (label – poznámka redakce) měl teď vlastní stage…

René: Přesně! Na LiRu jsou teď všechny subžánry. Začátky byly víc techstepový a teď je to tak široký a rozmanitý.

Eliška: Produkovat jste začali v devadesátých letech. Co vás tenkrát nejvíc inspirovalo?

Micha: umm … Guns n Roses?

Eliška (pobaveně): Guns n Roses, vážně?

Micha: Ne, ne, ne … v devadesátkách jsme vyrostli, takže všechno od Nirvany po Underworld až klasickou hudbu …

René: The Prodigy, Nine Inch Nails

Micha: Tenkrát ještě věci nebyly tak přísně rozřazované. Byla to prostě jen elektronická hudba.

René: Pak se na scéně objevil drum and bass a tou největší inspirací pro nás byl Ed RushOpticalem. Ti byli ti nejvíc top, ti hlavní.

Pája: Myslím si, že The Prodigy byli inspirací snad pro každého.

Všichni nostalgicky přitakávají ve stylu „yeah, yeah, …“. Všem pravděpodobně hraje v hlavě Firestarter.

 

Eliška: Ze všech těch kapel a projektů, které jste právě vyjmenovali, inspirují vás třeba pořád, když skládáte vlastní hudbu?

René: V současné době?

Eliška: Jo, třeba Nine Inch Nails

René: ummm … ale jo, třeba když jsme pracovali na našem posledním albu, tak jsme s Milanem (třetí, nepřítomný člen Black Sun Empire – poznámka redakce) poslouchali dost starých věcí. Věci, který jsme neslyšeli už hodně dlouho. A jeho to inspirovalo a potom i nás, abychom udělali něco sice moderního, ale s náznakem old school.

Moc moderní muziky neposlouchám, takže ve většině případů je to prostě jen o tom, že nás inspiruje něco staršího a my tomu prostě jen dáme nový kabátek. Pro nás osobně je to tak větší zábava.

Micha: Ale vždycky se snažíme poslouchat všechny možný věci. Kdybyste třeba přišly k nám domů, určitě tam nebude hrát drum and bass.

Eliška (ironicky): Budou tam hrát Guns n Roses, co?

Micha (ironicky): Ha, ha, ha!

Micha: Ne, ne, je to vlastně trošku divný, doma drum and bass moc neposlouchám, i přesto, že ho miluju. Vždycky jsme poslouchali všecko možný a éra devadesátek je pro nás navíc i dost nostalgická, takže … od všeho něco.

A hádám, že takový je i náš zvuk …

Eliška: Mix všeho možnýho …

Micha: Přesně.

Eliška: Někde jsem četla, že než jste se dostali k dnb, produkovali jste techno? Je to pravda?

René: Jo, začali jsme u techna a breakbeatu, protože drum and bass tenkrát v podstatě ještě neexistoval. Ale to nám brzo přestalo stačit, věci, co jsme složili, nám nepřišly moc dobrý, bylo to až moc lehký. Měli jsme pocit, že tomu musíme něco dodat.

A pak se k našim uším dostal Photek, Ed RushOpticalem a bylo to jako prozření. Řekli jsme si „tenhle shit je těžkej, tohle zkusíme!“ (smích)

No a přesně to jsme udělali, i když naučit se všechno nám trvalo dost dlouho. Museli jsme si koupit studio, zatímco dneska si prostě jen koupíte software.

Micha: Neměli jsme internet, museli jsme číst časopisy a knížky. Teďka se jen mrknete na tutoriály na youtube, všechno je snadnější.

Nahráli jsme tenkrát celé album, žádné demo. Mysleli jsme si, že tak to má být, že nahrajete album, pošlete ho Sony Music a …. (zklamaně) a oni vám nikdy neodpoví.

René (pobaveně): Ne, kecáme, to se nikdy nestalo. Nezačali jsme jako djs, takže jsme neměli vůbec páru o tom, že existuje celá undergroundová kultura undergroundový hudby. Měli jsme za to, že takovej Photek pravděpodobně vydává svý věci pod Sony a že tohle je cesta, kterou se musíme vydat. Ve skutečnosti ta cesta začíná u malých labelů, nahrávkama, v obchodech s těma nahrávkama … na to všechno jsme ale přišli až později.

 

Na scéně se objevuje Zardonic.

Zardonic: Čauko!

Děvčata povinně a jedním dechem: Ahoj!

Zardonic k Michovi: Yo! Dude! Jak se máš chlape?

René (pobaveně): Nevšímejte si toho maskovaného muže bez masky.

Pája (nadskakujíc nadšením): To je Zardonic, já vím, já vím!

Zardonic: Jsem jen týpek, co se tu snaží opít.

Eliška: Asi jako všichni tady. Prostě Let It Roll.

 

Na scéně se objevuje Signal.

Eliška (potměšile): Ahoj Jonathane! Pamatuješ si na mě?

Signal (s hraným děsem v očích): O Bože! Jo, pamatuju.

Pája: Dvě krysy. Pamatuješ si na dvě krysy? (což je interní joke mezi redaktorkami a talentovaným Holanďanem, sorry folks)

Zatímco se Signal napůl vážně, napůl z legrace schovává za zády skoro dvoumetrového Reného, všichni přítomní se začnou upřímně smát.

Micha: Proboha, tohle interview se dostalo do velkých nesnází! (smích)

 

Když všichni nově příchozí zase pokračují svou cestou vyvolenou, pokračujeme v interview.

 

Eliška: Chtěla jsem se zeptat, jestli pořád posloucháte techno?

René: Jo, trochu. On (ukazujíc na Michu) dokonce techno produkuje.

Micha: Jo, mám další projekt. Co vůbec nezní jako Black Sun Empire! (smích)

Eliška: Jak se jmenuje?

Micha: Tinlicker. (Více o projektu se můžete dozvědět, respektive poslechnout, zde!)

René: Pořád si rád poslechnu třeba Jona Hopkinse nebo Stephana Bodzina. Nic moc tvrdého, třeba takový věci od Adama Beyera, ty už se mi moc nelíbí. Obdivuju tu energii, ale přesně takovou už mám v dnb. Když poslouchám techno, chci spíš slyšet krásný melodie, celou tu výstavbu tracku až po drop, takový věci.

Eliška: Techno je možná spíš takový kontemplativnější.

René: Jo, možná. Nevím … (otáčí se k Michovi) … máš k tomu něco?

Micha: Vždycky jsme v hudbě měli rádi trochu nějaké té melodie. Když jsme vyrůstali, Underworld byl jeden z těch větších projektů, co by se dal považovat za techno, a který jsme měli rádi. Hodně jejich vokálů bylo takových hypnotických, celkově se v těch tracích toho hodně dělo. Teďka je to techno spíš hodně industriální … a já dokážu pochopit, proč to lidi milují, ale pro nás osobně tomu něco chybí, nějaký element. A když se objeví někdo jako Stephan Bodzin nebo Mind Against, kteří do toho přináší i nějakou tu melodičnost, tomu dokážeme porozumět víc.

A jak už jsem říkal, chápu, co lidi milují na tvrdým industrial technu, ale tuhle díru už pro nás vyplňuje drum and bass.

Eliška: Tomu docela rozumím, protože neznám zas tolik lidí co poslouchají techno i drum and bass. Celkově jich není moc.

Micha: Což mi přijde zvláštní, protože já osobně si myslím, že v každém žánru se dá najít skvělá hudba.

Eliška: I v country?

Micha: No jasně! Samozřejmě!

René: Johnny Cash?

Micha (se smíchem): Johnny Cash! Come on …

Eliška (hraje chytrou): No je fakt, že jeho cover Hurt od Nine Inch Nails je skvělej!

René i Micha přitakávají.

Micha: I další jeho věci jsou skvělý. A je i spousta dobrýho country.

Eliška: A co takhle komerční edm? To se vám taky líbí?

Micha: Všeobecně to není zrovna můj šálek kávy, ale i v edm se občas najdou fakt dobrý tracky, třeba Animals od Martina Garrixe, ten je výbornej. Dokážu pochopit, co na tom lidi mají a nebudu to hejtovat, protože … celkově mnohem víc lidí si poslechne radši edm než dnb.

Pája (rádoby zkušeně): Pro mě edm nemá energii.

Micha: Pro tebe možná, ale dost lidí na světě tam tu energii vnímá. Kdo jsme, abychom to soudili?

 

Eliška: Tuhle otázku jsme v podstatě už probrali, ale stejně se zeptám. Co tak posloucháte ve svém volném čase?

René: Mám rád temnej hiphop. Kdysi jsem hiphop miloval, pak ho zas nenáviděl, hlavně kvůli těm rádoby badass textům. A teď je zase dost minimal, což oceňuju. V podstatě mám rád od všeho trochu, starší věci i klasiku.

Micha: Za dva týdny se chystám na Lowlands, to je největší holandskej festival. Chci vidět Gorillaz, Kendricka Lamara …

 

V tuhle chvíli se bohužel dozvídáme, že pánové brzy musí odejít, aby stihli svůj odvoz.

Micha: Ok, poslední otázka?

Eliška: Umm …

Micha: Pět dalších otázek?

Eliška (kouká zmateně do svého telefonu, kde se skví zhruba dvacet dalších otázek): Spíš tak deset.

 

René odchází, aby zjistil přesnou dobu jejich odjezdu a zdali máme ještě čas.

Micha: Můžu mezitím odpovědět na další otázku.

Eliška: Zajímalo by mě, jak jste přišli na jméno Black Sun Empire? Vím, že je to ze Star Wars, ale vzhledem k tomu, že jsem nikdy ty filmy neviděla, ani jsem nikdy nečetla knížky, co přesně to znamená?

Micha: Není to úplně přímo ze Star Wars. V knížkách se objevuje kriminální organizace, která si říká Černé slunce (Black Sun) a pak je tam taky postava císaře (emperor) … takže je to spíš kombinace obou.

Eliška: Co to jméno znamená přímo pro vás? S čím si ho asociujete?

Micha: To je fakt dobrá otázka. Pro mě je v tom hodně nostalgie, se Star Wars jsem vyrostl, moje chůva mi ty filmy pouštěla, takže to jméno mi v podstatě připomíná dětství, je to takové pojítko.

Nemá to nic společného se sluncem nebo temnotou, i když kombinace obou zní skvěle.

Eliška: Napadlo vás někdy vytvořit si mytologii pro to jméno, váš vlastní svět?

Micha: Ani ne, každý si do toho může dát, co chce, vyplnit si to, čím uzná za vhodné. Moc se mi to nechce vysvětlovat (smích).

Eliška: Oh, pohneme se dál …

Micha (kontemplativně): To tajemno okolo toho jména je ale dost cool ….

Eliška: Star Wars, je to scifi …

Micha: Jo, vesmír nekonečných možností …

Eliška: Máte rádi scifi?

Micha: No jasně!

 

Vrací se René a informuje je nás, že jejich odvoz odjíždí již za minutu.

René: Ok, poslední rychlá otázka.

Micha (navazujíc na předchozí konverzaci): Na vesmíru je nejvíc super právě proto, že je nekonečný …

René (mimo obraz): O čem to tu kruci mluvíte?

Micha (se smíchem): O našem jméně …

Eliška: Ok, poslední otázka. Jak vymýšlíte jména pro tracky?

René: Z filmů, knížek, zajímavá slova, která se k sobě hodí, někdy třeba jen jedno slovo …

Někdy tracku zůstane jeho pracovní název, ale ve většině případů jsou ty pracovní názvy dost šílený a hlavně sprostý, takže se musí změnit.

Eliška: Máte příklad?

René: Ne!

Eliška: Ale prosím …

René (pobaveně): Ne, ne, ne! Obvykle to má něco společného s pohlavními orgány, takže to fakt říkat nebudu. Většinou pak najdeme jméno, co se hodí víc, třeba něco ze scifi.

Eliška: Co znamenají Arrakis a Scarif, to jsou moje nejoblíbenější tracky.

Micha i René zároveň: Arrakis je ze série Duna (od Franka Herberta – poznámka redakce).

Micha: A Scarif je už zase ze Star Wars (smích).

René: Jsou to názvy planet.

Micha: Vidíte? Vesmír …

Eliška: Jo, je nekonečný, tolik možností … ok, pánové, děkujeme vám moc za váš čas! Fakt si toho vážíme!

 

Zatímco Micha a René pospíchají, aby stihli svůj odvoz, využíváme příležitosti k tomu, abychom položili pár otázek i orátorovi, který kluky při jejich setu doprovázel. Dámy a pánové, jako třešničku na dortu vám přinášíme krátké interview s Multiplex MC!

A jelikož je Multiplex znám i pro svůj pečlivě opečovávaný zrzavý knírek, naše první otázka se nemohla týkat ničeho jiného než této pozoruhodnosti na jeho tváři.

Eliška: Takže … tvůj knírek. Jak jsi k němu přišel?

Multiplex: Mám ho vlastně kvůli tomu, že moje bejvalka ho nesnášela. Časem se z toho stal můj hlavní poznávací znak, lidi mě díky němu poznávají.

Eliška: Co tě nejvíc bavíc na MCingu?

Multiplex: Mě osobně na tom nejvíc baví, když v hudbě najdu určitou frekvenci, kterou můžu vyplnit, do které můžu něco dodat nebo ji nějak projasnit. Jde o to do té hudby něco přidat, ne ji překřičet. MC je vlastně takové lepidlo mezi crowdem a djem. Kouzlo je i v tom vědět, kdy být zticha …

Eliška: To je vlastně moje další otázka. Jak poznáš, kdy máš být radši zticha?

Multiplex: Prostě to cítíš … Jasně, občas si sám řeknu „Kruci, měl jsem radši držet hubu“ …. (smích)

Eliška: Vadí ti, že vlastně hodně lidí MC dost hejtuje?

Multiplex: Vůbec. Každému se líbí něco. Svou práci mám rád, a pokud je tu šance, že alespoň 25% lidí to ocení, tak jsem šťastnej, jelikož těch 25% si to díky mě užilo. A taky doufám, že jsem během setu byl dostatečně zticha, aby si to mohl užít i ten zbytek. Není to ani o MC nebo o Djs, je to hlavně o té hudbě, která vychází z repráků …

Eliška: Máš rád Black Sun Empire? Určitě jo, to je hloupá otázka …

Multiplex: Vůbec nevím, jestli o tom kluci ví, ale když jsem teprve začínal poslouchat drum and bass, první mixy, který jsem slyšel, byly právě od Black Sun Empire

Eliška: Takže být tady a teď je takovej splněnej sen, co?

Multiplex: Nejvíc! Žiju svůj sen! Jejich hudba je pro mě největší inspirací a být s nimi na stage a být součástí té energie … nedá se to popsat.

Pája: Dneska jsi s nimi vystupoval poprvé?

Multiplex: Ne. Už jsem s nimi párkrát vystupoval. S MCingem jsem začal už dávno. Asi tak sedm nebo osm let zpátky. Berou mě s sebou na velké akce jako je tahle a já vždycky jen děkuju nebesům za tu příležitost. (smích).

Eliška: Jaký další projekty máš rád?

Multiplex: Mám fakt rád Noisiu, ale co fakt miluju je jungle. Jungle byl moje první láska.

Eliška: Ty jsi z Velké Británie?

Multiplex: Ne, z Holandska, z Utrechtu. Stejně jako kluci z Black Sun Empire.

Pája: Vypadáš tak trochu skotsky.

Eliška: To je docela stereotyp.

Multiplex: Možná tak trochu i rasismus. (smích)

Pája (zhrozeně): Nebylo to myšleno ve zlým!

Eliška: Ptám se, protože máš fakt skvělou angličtinu.

Multiplex: To bude asi díky tomu, že se živím MCingem. (smích)

Eliška: Ok, to by asi stačilo. Díky moc za rozhovor!

 

Tak tady to máte! Rozhovor s legendami světové drum and bassové scény. Představovaly jsme si ho obě trošku jinak, ale člověk míní a okolnosti mění. Bohužel na většinu lepších a zajímavějších otázek se nedostalo, například o tom, co si pánové myslí o evoluci neurofunku za poslední léta či jaký mají názor na drogy a celkovou rave culture, která se s undergroundovou dnb scénou pojí.

Doufáme, že až jednoho krásného a jasného dne vystoupí toto hvězdné trio i v našem domácím Sku, dostaneme příležitost tyto i další otázky položit a interview tak zdárně dokončit.

V mezidobí přinášíme alespoň to, co jsme za těch patnáct minut slávy stihly pořídit a věru doufáme, že náš výtvor oceníte i tak!

S láskou vaše redaktorky,

Eliška & Pája