Rakouské rapsodie

Linec je hlavní město rakouské spolkové země Horní Rakousy. S dvěma sty tisíci obyvateli je po Vídni a Štýrském Hradci třetím největším v celém Rakousku. Původ lineckého cukroví byste v něm ale ve skutečnosti hledali marně. Koho v něm však najdete s jistotou je producent, o kterém se dá bez nadsázky prohlásit, že se svým albem Emulation, které vyšlo před třemi lety, značně ovlivnil směřování neurofunku. Ano, správně, není jím nikdo jiný než Martin Schober, vystupující pod pseudonymem Mefjus. Nesmlouvavost tracků Suicide Bassline, Blitz či Pulsation jej postavila mezi jedny z nejvýraznějších post-tech neurofunkových producentů.

Mefjus je producent par excellence – ve své hudební kuchyni nepoužívá žádné předvařené ingredience, instantní granuláty ani jinak o nejcennější živiny okradené suroviny. Samplepacky? Tak na ty rozhodně zapomeňte. Každý tón, zvuk, osnova a design jsou výrazem originálního a veskrze autorského přístupu k hudební produkci.  Mefjus svůj hudební život zcela oddal realizaci myšlenek, technik a procesů tak, aby zcela optimalizoval svou kreativitu.

Jeho filozofie je v podstatě velmi jednoduchá: pokud máš ve své mysli konkrétní představu, pak tvrdě studuj, dokud se zvuk nestane realitou. Tento mindset a přístup společně s porozuměním neurofunku, smyslem pro humor a přijetím důležitosti ztráty zaběhaných mentálních vzorců dal Martinovi neotřesitelnou pozici ve světě dnb. Vítězství v Drum&Bass Arena Awards v roce 2012 v kategorii Best Newcomer Producer a další úspěchy jej pak nutně musely vynést do premiérové ligy.

 

Mefjus 2.0

Není tomu ani měsíc, co tento talentovaný třicátník, s dosavadními minami umístěnými v polích Critical, Neosignal, Virus, RAM Records, Eatbrain, Blackout nebo Shogun Audio vydal pod taktovkou Vision Recordings druhé LP s názvem Manifest. Název nebyl jistě zvolen náhodou. Album spatřilo světlo hudebního světa 26. dubna 2018 a zajímavé je na něm kromě mimořádné kvality zpracování i to, že si Mefjus tentokrát nepřizval nikoho do studia a mezi 17 tracky tak nenajdeme jedinou kolaboraci. Což je v době, kdy v rámci jedné velké dnb rodiny není četná spolupráce mezi kolegy z branže už ničím nadstandartním, samo o sobě téměř výjimečné. Počet tracků je pak dalším atributem, který zvyšuje pozoruhodnost Manifestu. Sám Mefjus práci na své další dlouhohrající desce popisuje jako „Mefjus 2.0„.

Nové album je výsledkem dvouleté práce. Reflektuje, co miluju na rozmanitosti dnb a všech jeho subžánrů, stejně tak jako to, co rád hraju na festivalech a v klubech. Bylo pro mě podstatné, že tato nová kapitola znamená zlepšení obsahu, zvukového designu a psaní tracků, což ovlivnilo mé rozhodnutí, že bude album obsahovat pouze můj vlastní materiál, který si dokonce sám zmasteruju.

Po intru, jehož poutavá deklamace s klíčovým slovem Manifest naznačuje, že se máme na co těšit, přichází Fractured jako jeden z prvních výrazných rollerů: krátká atmosférická jednička, pomalu řadíme dvojku, trojku, šup čtverka, pětka, šestej kvalt a plnej oktan vpřed. Zaujetí pro precizní uspořádání technických detailů je nabíledni. Trojka alba If I Could je decentní a zároveň nese heavy sound – přerývaná hlavní bassline doplněná vokálem potěší nejednoho milovníka deepovějšího zvuku. Podobně temný zvuk pak najdeme třeba v tracku Sinkhole, válu s jednou z nejdelších stopáží, který je velmi svěží a až minimalistickou záležitostí s propracovanou architekturou.

 

 

Tu najdeme i na věci s názvem Together, jejíž epické intro by mohlo klidně najít své místo v nejedné scéně válečného filmu – formace před útokem, stahující se mračna a mocný úder v podobě soundesignu lámajícího kopí nepřítele jako sirky. Mezi nejpovedenější kousky Manifestu musíme zařadit track se zvláštním názvem Sizzle Fizzle. První vteřiny jsou podivuhodnou psychedelickou modulací, kdy vám hlavou plnou bublajícího psilocybinu probleskne jakýsi machine sound a vy tušíte, že se možná blíží škaredý bad trip. Click, clack, Mefjus je tady! Až si po poslechu tracku nasadíte hlavu zpátky na krk, hoďte jeho název do vyhledávače a pochopíte, proč se nejmenuje třeba Hello Kitty.

 

 

Pokud vám to nestačilo, skočte rovnou ke konci rakouské estrády a dejte play tracku Muskox. Vzpomínáte, co jsme si řekli v úvodu? Mefjusovi tvorba neotřelých zvuků jde jako klasickejm křupkám držet prodej v třicet let starém obalu. Máte pocit, že vám plavou kolem hlavy olejové bubliny, do kterých po minutě rovnýma nohama skočí šílený klaun a začne je ostrou břitvou sekat na kousky? Vítejte ve světě Manifestu.

 

Jestli jste očekávali čistě neurofunkový počin od začátku do konce, možná zažijete lehké zklamání. Když se ale odpoutáte od svých očekávání, což lze vřele doporučit, zažijete s albem nejedno překvapení. Track Physically zaujme neotřelou kompozicí a nervózním beatem, který je záhy doplněn xylofonem, prudce zastřeným dubstepovým motivem. Martin se prostě vůbec nebojí experimentovat. Podobně ve Work It, snad nejpomalejší věci alba, objevíme halftime sekvenci s povedeným rapovým doprovodem, který udeří do ušních bubínků rozvernými trumpetami. Mefjusova kreativita má zřejmě velmi hluboké dno – další z hračiček, Uneasy, připomíná z kopce se řítící plechový cirkus (a je také jedním z prvních tracků, které jsme mohli před vydáním kotouče slyšet).

 

 

Co říci na závěr? Manifest si svůj název zaslouží: je programovým prohlášením nadaného umělce, kterému se povedlo najít vlastní styl, rozvíjet setrvale svůj talent a nepřetržitě zdokonalovat technickou zručnost. Album je rozmanité a různorodé, přesto se navzdory velkému množství zařazených tracků netříští a ucho otevřeného posluchače může jen těžko nudit. Doufejme, že se brzy dočkáme Mefjuse 3.0. Anebo ne – čekat se vyplácí. Resumé: 10/10.

Luke B.