Eventy

Rozměry industrialismu a splněných přání | Let It Roll On Tour 2018

V pátek 13., v den konání Let It Roll On Tour v Ostravě, měli všichni mí tancechtiví přátelé na práci cokoliv jiného než se obléknout po pohodlného oděvu a bot a vydat se společně se mnou do moravskoslezské kolébky industrialismu na jednu z nejvyhlášenějších halovek v ČR.

„Jdu do práce!“

„Musím se vyspat do práce!“

„Budu v Praze na jiný akci!“

„Mám příští týden zkoušku z pitev!“ (wut?)

„Nechce se mi!“ (No to fuck you teda!)

Smířená s tím, že ok, odteď nemám kamarády a o společnost se mi budou starat a moje životní příběhy poslouchat pouze holubi na římse, jsem si řekla: „Tak fajn! Pojedu sama, losers!“.

Nicméně i přes mé pevné odhodlání vzepřít se společenským konvencím o nutnosti dalších osob ke správnému a smysluplnému využití svého volného času, mi tato skutečnost tuze milá nebyla. Přece jenom, štěstí je nejlepší, když je sdílené a co je větší štěstí než pořádný rozstřel mozkových buněk pomocí námi tolik zbožňovaného hudebního žánru, že jo?

Netřeba mě ale zas tolik litovat, nakonec se mi podařilo sehnat „něco“ a tohle „něco“ se ke mně mělo připojit v mezizastávce na trase mezi Olomoucí a Ostravou, v Hranicích. Za což jsem mu byla vděčná už jenom z toho důvodu, že mě zachránil před vcelku „creepy“ gentlemanem, který mě a mé dvě další spolujezdkyně v kupé obšťastňoval intenzivními, leč vskutku nepříjemnými pohledy. Když tyto dvě slečny v Hranicích s viditelnou úlevou na tvářích vystoupily ven z vlaku, gentlemanův pohled se ustálil na mne. Oh my fuck!

Nicméně Pavel mě v tomto kupé hrůzy velmi rychle našel a kromě sebe do vínku přispěl i flaškou Jägermeistera, takže jsem byla nejenom úspěšně zachráněna, party teď navíc mohla konečně pořádně začít!

Po promanévrování se ostravskou městskou hromadnou dopravou a úspěšném vystoupením na tramvajové zastávce Karolina moje uši zpovzdálí okamžitě zachytily povědomou kadenci, na kterou mám poslední dobou ve zvyku juchat přibližně každý druhý pátek v měsíci. Sdružení mladých osob ve volnočasovém oblečení kutálející se ze všech stran okolo rovněž napovídala faktu, že jsme skutečně nezabloudili a že Trojhalí Karolina opravdu není daleko.

Před vchodem se setkáváme se třemi dalšími Pavlovými známými a jejich zásobou vlastního alkoholu. Jako nejstarší a nejnudnější člen této skupiny s potěšením zaregistruji mezi sbírkou omamných likérů i jahodový džus, kterého se zmocním do té doby, než ho musím poněkud s nelibostí věnovat postaršímu pánovi, který byl pověřen úklidem vnějšího prostranství. Pánovy lamentace, že „platěj p..u!“, vyvolané všetečnými dotazy mládenců, pobírám, ve svém nejenom jahodovým džusem omámeném stavu, s možná nevhodným, ale zato upřímným smíchem a naše skupinka se konečně vydává vstříc tanečkům v útrobách Trojhalí.

Dovnitř se dostáváme za skotačivých zvuků právě probíhajícího setu člena hvězdné jump up formace SASASAS, Mackyho Gee. Při našem přesunu tanečním prostorem přichází v Mackyho setu jakési intermezzo a většina osazenstva zaujme pozici blíže k zemi. Mých za normálních podmínek skromných a nenápadných 168 centimetrů se tudíž nepříjemně tyčí jako Sněhurka nad hladovými trpaslíky, zatímco můj zmatený interní monolog se snaží situaci porozumět asi takto: „Co se děje? Ooooh, takže až přijde drop, tak vyskočí. To jsem netušila, že se to bere tak doslovně …“.

Jak lze snadno odvodit, jump upu zrovna neholduji a ani se v doménách tohoto subžánru moc neorientuji. Yeah, shame on me. Když vzdám své pokusy rozpohybovat své tělesné ústrojí do rytmu, který by dával smysl, s tím, že prostě nevím, jak se na tohle tancuje, odeberu se raději ven, kde si hodlám zapálit tolik cigaret, kolik bude třeba za těch zhruba 35 minut, které zbývají do setu po Mackym nastoupivších The Prototypes.

Možná je to tím, že mi táhne na třicet a jump up je v průměrou zábavou pro omladinu zhruba do devatenácti let nebo možná taky proto, že jsem hudební snob a elitář, ale venku mezi skupinkami dalších, Mackyho setu zrovinka neužívajích, lidí mi je příjemně. Povznáší mě fakt, že mnou neidentifikovaná polovička dua The Prototypes, crowdu s největší pravděpodobností nabídne standardní a kvalitní mainstream/neurofunkovou řežbu a ve svých predikcích se nemýlím. S plesajícím srdíčkem zaznamenávám v setu třeba pecku Mediums od novozélandských The Upbeats, nechybí ani státní dnb hymna Dead Limit. Z vlastní produkce této britské dvojky zazní třeba Pop It Off, tři roky stará věc s vokály od Mad Hed City nebo Electric, track, který by pravděpodobně dokázal identifikovat i můj kocour. Dancefloor je v tuto chvíli již solidně zaplněn, ovšem prostoru pro taneční kreace různého druhu je stále dostatek. Prostorem koluje sáček gumových medvídků, což je roztomilá změna. Na světě je alespoň na chvíli vše zase v pořádku.

Mixový trůn po Prototypech přebírají Pendulum. Tento australský projekt poslouchám zhruba od svých patnácti let, kdy, v současnosti již dlouho nevydávaný hudební magazín Filter, zařadil track Sounds of Life z jejich alba Hold Your Colour mezi top tracky roku 2005. Na poli tehdejší dnb scény Sounds of Life značily návrat melodického, zpívaného drum and bassu. Své naděje uslyšet právě tuto pecku v dnešním setu ani nezažíhám, o to víc mě překvapí, když se čerstvě ostříhaný člen Pendulum, El Hornet, rozhodne set otevřít dalším pokladem z tohoto alba, stejnojmenným trackem Hold Your Colour. Moje extáze ale nemá dlouhého trvání, když mi zhruba po deseti vteřinách dojde, že místo nestárnoucí a neunavitelné vypalovačky z jejich prvního alba uslyšíme spíše  čerstvý remix z továrny holandské gargantuy Noisie. V době konání Let It Roll On Tour nebyl remix oficiálně na světě ještě ani měsíc, ale i tak už dokázal přitáhnout nemálo té kontroverze. Jedni považují jumpupový kabátek, který pánové z Noisie tracku ušili za pomalu svatokrádež, druzí jej velebí jako progresivní, nový směr určující kousek sonického umění. Svou stranu si vyberte sami.

K mé neutuchající radosti El Hornet vyšperkuje svůj set i poklady z originální produkce své domovské základny. Zazní Tarantula, rovněž z prvního alba Hold Your Colour, energická a především hodně fun záležitost, remix Voodoo People od nesmrtelných legend The Prodigy, Bonfire z vedlejšího projektu vokalisty Pendulum, Roba Swire, Knife Party, i Watercolour z alba Immersion z roku 2010. Nic na světě se nevyrovná pocitu, když v setu uslyšíte první ozvěny písničky, kterou milujete skoro třetinu svého života a která ve vás poprvé zažehla lásku k elektronicky produkované hudbě. Watercolour je pro mě tímhle trackem.

Jelikož birthday boy a nekorunovaná hlavička dnešního večera, Ed Rush, došel kdesi na cestě k zpoždění, došlo k malé změně v lineupu a po Pendulum se Trojhalím rozezněly smrtící zvukomalby Huga z Katharsys. Tento francouzský projekt jsem měla tu čest slyšet už loni na podzim na Imagination festivalu někdy mezi šestou a sedmou hodinou ranní. Jejich specifický hard hitting, mozek vymývající sound na mě měl tenkrát kritické halucinogenní účinky a tuto cestu do pekel jsem doufala v Ostravě zopakovat. Zvuk Katharsys je natolik jednolitý a typický, že v setu lze jen těžko oddělit jeden track od druhého či nadto snad identifikovat i jejich názvy. Nechat se unášet Hugovým uměním za mixem je jako zvuková kulisa toho, když si naprosto sjetí vesele užíváte prolézačky a houpačky na dětském hřišti, zatímco na jeho okrajích si na vás brousí svoje vražedné nástroje hned sedm sériových vrahů. A vy z toho nemáte nic jiného než prdel. #Yolo.

Oslavenec Ed otevřel svůj set hitem minulého roku, trackem Bass Symptom, který mi na chvíli připomněl paralelně probíhající Hoofbeats akci v matičce Praze, kde si svou premiéru odbýval její autor, ruský producent Mr. Frenkie.

Ed na scéně působí již více než dvacet let a za mixem je to znát. Navíc je vždy nesmírně osvěžující vidět někoho, kdo si to i po těch letech stále užívá na maximum. Tento state of mind a vibes se promítly i do publika a na chvíli jsme byli všichni bratři v jednom drum and bassovém triku. Tento feeling pospolitosti a jednoty je jeden z faktorů proč tyto akce tolik zbožňuju. Hudba je univerzální spojující prostředek. Při řádění do jejich tónů ze sebe setřesete povrchní a v podstatě nedůležité trable běžného života a na krátký okamžik jste to jen vy bez tíhy vaší minulosti nebo nánosu povinností, které vás očekávají ve vašem každodenním životě. Jenom vy a tisíc dalších takových jako vy. In peace, love and unity. Amen!

Let It Roll zvládá halové akce na jedničku s hvězdičkou. Z organizační stránky není z mé stránky mnoho co vytknout. Dýchat jsem měla co, fronty na nápoje, toalety i ošacení byly tolerovatelné. Výběr headlinerů je vždy v souladu s poptávkou, i když třeba někdy nesedí do vínku mé osobní preferované selekce. Pouze současně probíhající tanečky poblíž šaten bohužel hodnotit nemůžu, jelikož jaksi ušly mé jinak bdělé pozornosti. Z mé strany se jedná o druhou akci pod záštitou značky Let It Roll (první byl letošní zimní LIR v pražských Letňanech) a obě dvě jsem si užila, co nejvíce to šlo. Obě se pyšně zařadily do fondu mých bedlivě opečovávaných vzpomínek, kterými hodlám otravovat smečku svých koček, až mi bude táhnout na osmdesát. V současné chvíli nezbývá nic jiného než započít pečlivou přípravu na letní edici této veselice – Let It Roll Summer 2018!

Eliška S.

Foto © Tomáš Vencl