Rozhovory

S DJ Katchou o hraní, bytí, technologiích a návratu na scénu

S lehkou kocovinkou usedám toho červnového sobotního rána do vlaku do Pardubic a mířím na jednu z nejzajímavějších redaktorských výprav. Rozhovor s dj Katchou je konečně domluvený a já cestou přemýšlím, na co se vlastně zeptat. Proč přestala hrát? Proč se vrací? Co mezi tím dělala? Na 3 top tracky? Fádní. V Pardubicích přesedám ke Křowákovi do jeho závodního vozu a vyrážíme do malé vesničky hodinu od Prahy. Cestou si vyprávíme, co pro koho Katcha znamená, vzpomínáme na její legendární hraní a já se na setkání začínám opravdu těšit. Krajina se pomalu vlní a zaplňuje se loukami, lesy a spoustou krásných výhledů. Jsme na místě. Za dřevěnou brankou štěká několik psů, kteří hlídají kouzelný domek, v němž Katcha žije. Vřelé přijetí, domluva na focení, kafe a cigárko a vyrážíme ven. Když se polopracovní odpoledne nachyluje k večeru, usedáme konečně do balkonových křesel a noříme se do rozhovoru.

Katcho, já na Tebe nemám připravené skoro žádné otázky. Mimo těch základních, proč tu vlastně jsme, totiž Hoofbeats a muzika. Jindy s jinejma lidma se na rozhovory připravuju, dělám si různé rešerše, ptám se jich na velmi konkrétní věci. Řekl jsem si, že to s Tebou takhle neudělám, a že prostě začnu otázkou, kdo vlastně jsi.

Jako teď?

Ano. Kdo je Katcha?

Holka z vesnice (smích). To je hrozně těžká otázka.

Je. Vím to.

To je hrozně těžká otázka. Musím chvilku přemýšlet. Přemýšlím jak to uchopit. Kdo je Katcha? To je ve skutečnosti možná věc, kterou teď docela hodně řeším. Než jsem přestala hrát tak jsem věděla úplně přesně, kdo jsem. Já jsem prostě věděla, že jsem dj, že jsem grafik, a byla jsem tím naprosto naplněná a musím říct, že pro obě práce mi hořelo srdce. Nehrála jsem ani kvůli tomu, že bych nějak toužila po slávě. Samozřejmě, že trochu ano, zas takovej altruista nejsem. Ale prostě speciálně hraní mě obrovsky naplňovalo, byla to alfa a omega mýho života. A nějak se stalo, že jednoho dne před těmi pár lety jsem najednou zjistila, že už nechodím hrát kvůli tomu, že by mi proto hořelo srdce, ale protože musím.  A protože najednou jsem to začala brát jako součást, třeba peníze začaly být pro mě, ne že by byly důležité, ale už s nima automaticky nějak začneš počítat, že za každé to hraní něco bude a z toho zaplatíš tohle a tohle a úplně se ztratil ten plamen. Já to nemůžu jinak říct, než že se ztratil ten plamen. A v jednu chvíli jsem se rozhodla, že už to dál nejde. Začalo mě to trápit, byl to pro mě stres, bylo pro mě těžké jít na hraní. Netěšila jsem se na to. Nevracela se mi žádná energie, kterou jsem do toho hraní dala. A teď co s tím, že?

Když Tě poslouchám, trochu mi to připomíná nedávnou smrt Aviciiho. Lidé z jeho blízkosti mluvili o tom, že byl pod obrovským tlakem, taky o penězích, kdy byl v takovém šíleném kolotoči, a on z toho vystoupil oním způsobem.

To je extrémní způsob. To já jsem nechtěla. Já jsem to měla ještě spojený s tím, že, a to stejně všichni vědí, že jsem prostě strašně chlastala. To byla moje druhá značka – jezdím pozdě a chlastám. Nebudu dělat, že to tak nebylo, protože prostě sama vím, že to tak bylo. A vyústilo to v to, že jsem prostě kompletně v obou dvou mých profesích vyhořela. Zjistila jsem, že to dál nejde, že už bych to dělala jenom kvůli penězům a jenom z pocitu povinnosti. Do toho jsem ještě tou dobou potkala svýho přítele a tak jsem se rozhodla, že se vyprdnu na práci a postupně, časem, jsem toho hraní začala brát míň a míň a pouštěla jsem to, až jsem to pustila úplně. Současně s tím mi přišlo, že se v drum and bass nic nového neděje. Přece jenom v té době už jsem hrála 12 nebo 13 let a ty písničky byly najednou všechny stejné. Všechno znělo stejně. A mě už nebavilo to ani poslouchat.

Který to byl rok?

Je to tak 5 let zpátky. Tak jsem si říkala, že – pro mě to bylo jako prodávání vlastní duše – než v tom pokračovat, tak že se na to prostě vykašlu. První tři roky mi to hraní vůbec nechybělo. Vůbec se mi nestýskalo. Naopak, já jsem byla ráda, že to ani nevidím, že nemusím mezi lidi, že prostě nemusím nikam jezdit. Pak, dva roky zpátky jsem sem tam začala na nějakejch akcičkách hrát. Protože hodně jezdíme k vodě, tak když byly nějaký surfový závody nebo něco, tak jsem si tam zahrála. Ale jen tak sem tam. Postupně jsem začala zjišťovat, že jsem se vlastně naštvala úplně hloupě a zbytečně, protože jsem byla nasraná na muziku, že mě jako opustila. A že je to hrozný. Jak se ti to může stát, něco, pro co ti hoří srdce, tak najednou nemůžeš dělat. Že mě to zradilo. A hrozně jsem to hudbě vyčítala. A teprve letos jsem přišla na to, že to je úplně naopak. Ta muzika mě nikdy neopustila – já jsem opustila ji.

To bylo asi velké zjištění, viď?

To je velké zjištění. A bylo to pro mě velmi těžké. Celou tu dobu jsem se tím vnitřně trápila, hrozně mi chyběl ten pocit toho hoření pro muziku. Strašný. Pro mě to byla moc důležitá věc. Dva roky zpátky jsem si začala sem tam kupovat a poslouchat nějaký basslines, přesně to co hraje Zinc. Crackhousy a basslines a tak. A najednou se to znova probudilo. (smích) Ale právě kvůli tomu, že dřív jsem u toho hraní tak strašně chlastala, tak jsem se nechtěla pořád ještě vracet. Nebyla jsem si úplně jistá a musím říct, že na jednu stranu si vlastně nejsem jistá doteď. Vždyť jste to teď viděli, jak žiju. Představa toho, že zase pátek, sobota půjdeš do nějakýho klubu je pro mě na jednu stranu ještě trochu děsivá. Já tady mám fakt svůj klid, jsem tady šťastná, jsem tady ráda a tak jsem na to sama zvědavá, jak budu reagovat. Naštěstí právě v lednu jsem nějak, myslím po 3 letech, něco napsala na Facebook. (smích)

To jsem si všiml…

…a David se mi ozval a začal do mě rejt (pozn. David Polášek aka JOSHU4, hlava Hoofbeats). Co kdyby si začala hrát?! Takže mě vlastně do toho namotivoval, že by to za to mohlo stát. A má můj velký respekt, protože se mnou to není vůbec jednoduchý. (smích)

Sebekritika Ti nechybí. To se mi líbí (smích)

Tak já to vím, že jsem taková. Prostě jsem taková. David mě do toho znova dokopal.

Jak dlouho mu to trvalo?

Já myslím, že dva měsíce, plus minus. Já jsem mu říkala, že si vezmu čas na rozmyšlenou a pak jsem o tom docela přemýšlela. My vedeme takovej docela hodně kočovnej život a je to prostě sem tam složitý, nějaký datumy a tak. A tak jsem si to rozmejšlela a pak jsem si řekla „No tak jo teda!“. A vlastně, abych řekla pravdu, tak jsem to udělala kvůli tomu, že jsem si uvědomila, a teď to možná bude znít namyšleně, ale já si myslím, že pro hraní mám fakt talent. A že mám, myslím, docela velkej talent.

S tím souhlasím. Poslouchal jsem nedávno jeden z Tvých starších setů, myslím z Matrixu, a překvapila mě ta úžasná energie, 185 bpm.

Jo, 185 bpm, na pitchích plus 8, to bylo hrozný. Mě vždycky ta pitch docházela. (smích) Měla jsem na obou stranách plus 8 a pořád to bylo pomalý. A vlastně jsem si teda nakonec říkala, že by šlo o hrozný plejtvání takovým darem. Bylo to spojené i s tím, že jsem přemýšlela, že půjdu znovu dělat do reklamky a teď i ta práce v reklamce najednou pro mě byla, jak to říct, morálně neúnosná. Protože, já nevím, jestli tomu třeba lidi, kterým je 20 let, budou rozumět, ale já jsem si uvědomila, že práce v reklamě je prostě vlastně hrozná. Protože nutíš lidem věci, který nepotřebujou, a prodáváš jakoby – pro mě to takový začalo bejt – svou duši ďáblu. Já to jinak nedokážu říct. Protože je taky pravda, že za těch 5 let, a hlavně poslední třeba dva, tři roky, jsem se hodně věnovala duši. (smích)

Spirituálnímu rozvoji řekněme?

Dalo by se říct. Buddhismus a všechno možný. Prostě hodně člověk přemejšlí nad tím, jak vůbec žijeme a jak funguje civilizace a kam se to všechno ubírá. Já myslím, že je to hodně spojený i s tím, že je člověk starší. Že ve dvaceti mi to bylo úplně u prdele. To jsem prostě od čtvrtka do neděle chtěla bejt někde vylitá a hrát a čus bus, víc mě nezajímalo. To je fakt až teď posledních pár let.

Přemítáš o smyslu věcí?

Ano, hodně. A tak mi přišla škoda marnit něco, co jsem dostala, co jsem si nekoupila, nijak jsem si to nezasloužila a cítím, že je to něco, co bych mohla udělat pro lidi. Já neberu djing a nikdy jsem ho nebrala a dost jsem to i nesnášela, když někdo říkal, že když děláš chyby v setu, je to možná i alibistický, protože já jsem vždycky nakládala nějaké prasárny do toho hraní, ale hodně lidí mi vždycky říkalo, hele, vždyť ty hraješ jako prase, to je hrozný, tady ty brambory tvoje, ale pro mě djing nebyl až tak jako moc osvětová věc. Pro mě byl djing to, že tě někdo platí za to, že uděláš jiný lidi na večer nebo na dvě hodiny šťastnejma. Ty jsi tam od toho, abys jim pomoh’ od toho, co je trápí. Oni tam jdou proto, aby se bavili, a ne kvůli tomu, aby je někdo ve finále poučoval o tom, co mají poslouchat. Takže pro mě bylo při hraní vždycky právě důležitější třeba cítit ty lidi a víc než na techniku jsem dala na výběr, aby to sedlo. Abych ty lidi někam odvedla. A v mým případě pomocí hudby.

Vezmeš je na výlet.

Ano. A přišla mi škoda se na to všechno vyprdnout jenom kvůli tomu, že jsem byla tři roky naštvaná na muziku, že jsem jí dělala moc a že jsem jí v podstatě….ne, že bych ji zneužívala, ale problém byl v tom, že já jsem vždycky do toho hraní dávala víc, než jsem si dokázala od lidí vzít zpátky. Třeba musím říct, že někdy mi dělá problém přijímat chválu. A že to mám doteď. Znám vlastní standardy na věci, a i když to tak nevypadá, tak bych chtěla, aby to bylo dokonalý. Nebo víš, že to dokážeš líp. A odehraješ set a přijdou za tebou tři, čtyři lidi a říkají „Ty jo, to bylo super!“. Ale ty sám v sobě víš, že to mohlo bejt o 80 procent lepší. A v jednu chvíli jsem se tím začala užírat. Že to bylo konstantní. Furt si říkáš „A nebylo to dobrý. To jsem odflákla.“. A v tu chvíli ti to hraní i přestane dávat sílu. A najednou už jenom dáváš, dáváš a dáváš. Skončí to tím, že takhle vyhoříš. Takže za těch x let, co jsem nehrála, tak jsem si dala takovýhle mentální kolečko a došla jsem k tomu, že vlastně možná to, proč tady jsem a co bych měla dělat, nebo aspoň se pokusit dělat, tak je dopřát lidem, aby se tu hodinu a půl nebo dvě hodiny bavili, abych je někam dovedla, aby se pobavili, aby měli hezkej čas. To je všechno. (smích)

To je krásný. Já to vnímám jako silnej lidskej příběh. To se skvěle poslouchá. Jaký máš cíle, kromě tady těch vnitřních věcí? Teď mě zajímá třeba, jak moc chceš hrát, jak moc se do toho chceš ponořit? Chceš to mít úplně fulltime? Protože já o Tobě vím, že Ty třeba miluješ tu vodu, vodní sporty…

Hele, právě před tímhle prvním hraním to pro mě bylo poslední dobou hodně velký téma. Protože já už nechci, aby se mi to, o čem jsem mluvila, znova stalo. Protože pro mě to bylo fakt za trest. Jednak jsem skoro přestala pít – nebudu říkat, že jsem abstinent, protože to není pravda (smích) – ale je pravda, že vím, že mi pití nedělá dobře a není to hezkej pohled dívat se na úplně ožralou holku, jak se někde potácí, válí a bleje. To není hezký. A tak jsem se rozhodla, že mi to hraní musí zůstat jako věc, kterou chci dělat. Rozhodně nebudu hrát na všech akcích, na který mám nabídky. Už vím, že třeba víc než čtyři hraní za měsíc prostě nechci. Budu si vybírat. A hlavně už nechci žít pro hraní, ale chci žít a hrát. A to je velkej rozdíl. To, co dělám mimo hraní je pro mě stejně důležitý jako hraní a nechci a nebudu to měnit. Teď mám čtyři hraní do podzimu, ale máme v plánu hned, jak to půjde, odjet k oceánu a odtamtud se budu zase vracet. Pro mě to sepětí, třeba i tím, že žijeme tady, kde žijeme, tak pro mě to sepětí s přírodou, s tím rytmem, jakej má příroda mimo město je obrovsky důležitý. Je to pomalejší, ale zase na druhou stranu člověk to musí respektovat. Je to jak s těma třešněma, prostě třešně jsou dnes a zejtra, ale pozejtří už budou shnilý. Takže máš volnější režim, ale když už něco probíhá, tak už to musíš udělat.

Já jsem z vesnice a teď jsem nestihnul natrhat lipovej květ (smích). A chápu to, protože ono to tempo je sice něčím pomalejší, ale přijde mi mnohem kvalitnější, je to bohatý, je to plný.

Je to tak. Ještě bych k tomu řekla takovou vtipnou historku. Jak jsem říkala, že jsem po třech letech něco napsala na Facebook, tak mě strašně pobavilo, že opravdu asi dva nebo tři lidi si vážně mysleli, že jsem mrtvá. Protože jsem nebyla tři roky na Facebooku. A ještě k hraní, jestli sis všiml, tak já používám tohle – tlačítkový telefon. (smích) Já jsem totiž zjistila, že chytrý telefony jsou super, ale mě to hrozně obtěžuje. Třeba už jenom od té doby, co jsem znovu vlezla na Facebook, a začala jsem fungovat třeba s Davidem, tak už je to takový, že na něj musíš jít aspoň dvakrát třikrát do tejdne. A jak na něj vlezeš, ono je to jak choroba. Pak tam chodíš a furt a furt a furt a zjišťuješ, co dělá tenhle, co dělá támhleten. A mě to otravuje, vysloveně otravuje. Musím říct, že na jednu stranu mě to i děsí, protože já třeba vůbec netuším, co jsou to Youtubeři. Je to sice zvláštní úvod, ale chtěla jsem se dostat k tomu, že mě třeba připadá, že mladší lidi, já nevím jestli už jsou nějaký ročníky, který se narodily v době, kdy už byly mobily, asi jo (smích), tak mě přijde, že spousta mladejch lidí se stala dobrovolně otrokem technologie, která ti měla pomáhat. Že nemůžou bejt bez telefonu. Já to vidím třeba u té vody. My tam jsme třeba víkend a užíváme si i ten čas mimo ježdění a bavíme se tam spolu. A když tam přijedou mladší lidi, tak ti přijedou ve tři autem z Prahy, udělaj si dvacet fotek, jak vystupujou z auta, dvacet fotek jak nastupujou na loď, dvacet fotek jak jezděj, dvacet fotek jak odjížděj. Ale vlastně jakoby to, že se vyfotěj a dají to na nějakou sociální síť je v tu chvíli důležitější, nebo to tak vypadá, než ten samotnej zážitek. A pro mě je tohle úplně šílený, já nevím, možná je to i tím, že si ještě pamatuju tak trošku komunismus. Možná proto je pro mě svoboda důležitá. Ale představa toho, že dobrovolně a sám na sebe říkáš všechno, necháš se sledovat a v podstatě prodáváš svůj život, je prostě strašná. Takže já a Facebook….ale teď jsem si třeba založila Instagram. Ale ještě jsem si tam nedala ani jednu fotku, protože jsem tohle ještě nedomyslela.

Tak třeba se příští rok nějaké dočkáme (smích)

Pro mě je to opravdu hodně důležitá věc. Můj život je prostě můj život. Já vím, že to lidi zajímá, hrozně by je to zajímalo. Když si to vezmeš, že jezdíš k vodě, surfuješ, hraješ, to je prostě jako hodně cool a spoustu lidí by to zajímalo. Ale já nevím, jestli se o to s někým chci dělit. Je to prostě můj život.

Tomu rozumím. Já se v té Tvé úvaze vrátím kousíček zpátky. Souhlasím s tím, že je dnes už generace, která je srostlá s technologiemi, sítěma, a když jsem Tě poslouchal, tak mě napadlo, zda jsi nepřemýšlela nad tím, jestli v rámci hraní nebudeš mít třeba problém s tím, když uvidíš to publikum, ten crowd, kdy si lidi často i ty parties užívají přeš ten mobil. Nemyslím si, že je to nějak masově, pořád hodně lidí paří, ale taky už to tam je. To se prostě natáčí, pak fotky a tohle….

Hele, to si zase myslím, že ne, protože pak většinou, když se rozehraju, tak já se dostávám do takovýho varu (smích) A pozoruju lidi. Mě nebaví hrát, když tam nejsou lidi. Já jsem prostě člověk, kterej chce hrát pro lidi. Bez lidí to neumím. Hrát sama pro sebe v obýváku, to mě prostě fakt nebaví. A zase, když pozoruješ ty lidi a vidíš, že tančí a vnímáš víc tu muziku, tak už to jestli se u toho fotí, je to jedno, nezáleží na tom.

Takže vibez, energie lidí, to je pro Tebe důležité?

Nejdůležitější. Já jsem nikdy moc neměla ráda dje, kteří hráli připravený sety. Protože pro mě už tohle není djing. Já si myslím, že to patří k tomu, že přijedeš do klubu a čistě teoreticky je dobrý tam bejt hodinu před hraním (smích), přesně aby sis sedl, dáš si drink a napojíš se na ty lidi a něco z nich cejtíš. Pak jdeš hrát a už prostě pokračuješ v tom, co cejtíš a necháš se vést. Já jsem teď začala znovu hodně poslouchat i klasiku, a to jsem teda dělala i před tím, protože jsem zjistila, že takovej djskej set má strašně moc společnýho třeba s operou. Že prostě ta dramaturgie setu by měla být podobná. Nějakej začátek, pomlčka, ticho, dramatická část, ticho, sem tam něco neplánovanýho a pak vyvrcholení. (smích)

Mluvíš mi úplně z duše. Protože já jako letitej fanoušek vnímám kvalitní set, respektive jedním z kritérií kvality je to, jestli je to v podstatě kompozice. Já jsem si to uvědomil, když jsem poslouchal, nebudu jmenovat, některé mladé české djs, kteří mají skvělej technickej skill, mají přehled v selekci, ale – použiju to slovo – oni to tam prostě mrdaj. A nevypráví tím setem žádný příběh. A já mám rád ten příběh. Když to nějak začne, něco se tam děje a…

Já si myslím, že to je hodně o tom, že když chceš právě vyprávět příběh hudbou, tak do toho v tu chvíli musíš dát svoji duši. Bez toho to prostě nejde. Protože teprve tím, že do toho dáš duši a srdce, tak můžeš něco pro ty lidi udělat. Můžeš ten příběh podat. Jinak jenom pouštíš desky. Mě třeba přijde úplně strašidelný, řeknu jeden zážitek, před pár lety jsem hrála s jedním kámošem a on byl nějakej bezradnej a já jsem mu říkala „Hele, co, jak to budeš teda hrát?“ a on říká „Hele, tady mám takovej program a ten mi hledá tracky k sobě podle harmonií…“. Takže on jel podle toho, co mu vybral program. A to mi přišlo až úchylný. Ještě jak jsme se bavili o těch technologiích, tak já jsem teď třeba hodně přemýšlela o dobru a takovejhle věcech a vlastně jsem zjistila, že nic jako dobro a zlo neexistuje. Že je jenom život, život jako existence, jako bytí. A pak je technologie. Že ta technologie si jen hraje na něco, co by mohl bejt život, ale vlastně nikdy nebude. A mě připadá děsivý, jak jsme bavili třeba o těch sociálních sítích a o telefonech, že lidi teď místo toho, aby šli za tím životem, aby šli za tím bytím, tak se nechávají opíjet tím falešným bytím, který dostávají skrz technologie. Ale nikdy to nemůže být jakoby to ono. A musím říct, že jsem z toho hodně nervózní, protože mám pocit, že za pár let lidi raději budou mít na hlavě brejle s nějakou videohrou a už ani nebudou vědět, jak vypadá les, že se nakupuje mlíko v supermarketu, ale při tom je z krávy. A někdy je to pro mě depresivní a děsivý, že si člověk úplně říká, jestli to takhle půjde dál, jestli v tom vůbec chci žít. Já jsem tady taková trošku schovaná a fakt jsem zjistila, že ten samotnej život je pro mě nejdůležitější, nejrespektovanější. Protože jinak nemám pocit, že by bylo dobro a zlo. Že by lidi páchali úmyslně dobro a zlo. Nemyslím si, že by to tak bylo. Je to vždycky prostě jenom život a neživot.

Takže, život je tam venku, děti, běžte do lesa!

Přesně tak! (smích) Nebo se aspoň na chvíli odpojte. (smích)

Mám dojem, že jsem někde četl výsledky nějakýho výzkumu, kterej říkal, že like na Facebooku už dnes lidem způsobuje vyplavování endorfinů v mozku. Takže se biologie člověka zřejmě mění i v zásvislosti na technologiích, což je něčím děsivé. Ale pak bychom se o tom stejně mohli bavit. Osobně si myslím, že proběhne taková obrovská vlna, která zase spadne, a lidi se vrátí k tomu způsobu života, kterej ty žiješ teď. Já v to věřím.

Já v tom věřím taky. To je jasný. Jenom chci mít na výběr, do budoucna chci mít na výběr. Já nechci skončit tak, že budu mít v ruce čip a budu se furt někde někomu hlásit, co dělám, kde dělám, že půjdu nakoupit a všichni budou vědět, co nakupuju, kde nakupuju, jakou mám spotřebu toaleťáku a jestli si kupuju celozrnnej chleba nebo ne. To je pro mě hrozně děsivý. Já si pamatuju, když jsem četla od George Orwella román 1984, že jsem si říkala „No to je strašný!“ a my jsme si to teď na sebe upletli sami a dobrovolně. A děláme to rádi.

Ještě nejsme tak vyspělí, abychom to nedělali.

Ale máš pravdu, že možná jakoby třeba my a ty generace po nás, jedna dvě, že budou opojený těma technologiema, stejně jako naši rodiče byli opojení televizí, nebo telefonem. A my už to používáme s rozumem. Teda doufám. Takže třeba ty další generace, že to snad zvládnou taky. (smích) Teď tady mluvím jako velká mluvka, ale ono je to tím, že já jsem nad tím opravdu hodně přemýšlela – právě i to, že jsem řešila, jak moc se do toho chci zapojit nebo ne. Přiznám se, že jsem takovej možná stydlivej extrovert, že mi dělá dobře jít si zahrát, být na té stagei. Teda když překonám tu strašnou trému, co mám. (smích) Ale že po tom zase na druhou mám moc ráda tu svoji samotu, ne samotu, spíš anonymitu, prostě pak jsem ráda zase doma.

Katcho, můžu bejt teďka akademickej a poopravit Ti jeden pojem?

Jo.

Já jsem zmiňoval u vody, že mám rád Jungovu psychologii. A Ty nejsi extrovert, Ty seš typickej introvert. Tam je totiž rozdíl v tom, že extrovert se rozhoduje a jedná podle toho, co si myslí okolí. Ale Ty jsi introvert jako samostatnej specialista, kterej poslouchá sám sebe.

No tak dobře. V tom případě jsi mi to teď vysvětlil. Já jsem na to chtěla ještě navázat, říct proč vlastně se mi povedlo tak skvěle a dokonale zmizet na tolik let. Bylo to i díky tomu, že já jsem vlastně někdy, jak máš takový ty Shadowbox a podobný partičky, pak máš Let It Roll, tak já jsem vlastně nikdy nikam moc nezapadala a nic jsem nechtěla. A pro mě vždycky hrozně důležitý bylo dělat si věci po svým bez ohledu to, co se zrovna děje v okolí. Tak třeba i v tom mi to vyhovuje, že já třeba si teď, já jsem na to hrozně zvědavá, ale úplně si to neumím představit, jak to bude vypadat, až vlezu do toho klubu a budu hrát, protože já jsem to vlastně tři roky nezažila a vlastně jsem hrozně ráda, že jsem nikam nechodila, ani jsem nic neposlouchala, protože pro mě ta nezávislost v tom, že mě nikdo neovlivňuje a nikdo mi neříká, co je moderní a co máš poslouchat – já jsem se teda nikdy podle toho neřídila – tak ta je pro mě hrozně důležitá. Jak jsi říkal, dělat ty věci bez ohledu na to co zrovna frčí. Jsem ráda s lidma, ale prostě mám svůj názor a nechci se ho vzdávat.  Já jsem na to ani nebyla stavěná hrát podle toho, co chtějí lidi. Co si teda pamatuju ty poslední roky, to už jsem se trošku zvrhávala k tomu crackhouseu (smích), tím jsem párkrát na některejch parties asi někoho dost nasrala, protože jsem půlku setu hrála house (smích) „Co to hraje?“ „Ale vždyť je to dobrý, ne?!“ (smích)

Pískali?

Né, ale občas odcházeli. (smích) A pak byly takový extrémy, jako že jsem třeba pětkrát za sebou zahrála Michaela Jacksona. (smích) Ale mě se to hrozně líbilo, já jsem si nemohla pomoct. (smích)

Olomouc Tě brzo přivítá.

Já se tam strašně těším.

Budeš hrát s Aphroditem. Co pro Tebe Aphrodite znamená?

Praotec drum and bassu. (smích)

Střihnete si b2b?

Hele, nevim, asi né. (smích) Já teda nevím, jak to bude. Mě totiž ještě když jsem s ním hrávala ty poslední roky, tak on mi vždycky přišel jako takovej nudnej strejda. Přišel, nic moc, odehrál si to svoje a zase odešel. Ale tak já jsem v té době hrozně lila, takže nevím. (smích) A hlavně jsem taky pak zjistila, že přesně na některejch těch starších djs už vidíš, že to dělaj jako kdyby z povinnosti. Což nemyslím, že je zrovna jeho případ, to bych měla jiný, lepší jména, a to mě mrzelo. Myslím si, že zrovna takováhle věc jako je djing by se měla dělat s chutí a ne z toho, že to po tobě někdo chce. (pozn. o tom, že Aphrodite rozhodně není nudnej strejda, se můžete přesvědčit zde)

Mě přijde kouzelné, že v rámci Tvého comebacku zahraješ právě s Aphroditem. Já jsem čekal, že takhle odpovíš, že je to praotec drum and bassu. A Ty jsi prostě ikona, takže se na to moc těším.

Já tak na půl. A na půl mám bobky. (smích) Jsem na to fakt zvědavá. Já jsem hrozná trémistka. Ne, že by to bylo jenom kvůli tomu, to bych lhala, ale hodně moc to moje pití plynulo z obyčejný trémy. Mně se stávalo, že když jsem řídila a nemohla jsem si dát drink, tak jsem třeba prvních 20 minut nemohla dát přenosku na desku, jak se mi klepaly ruce. Já jsem prostě taková. A zjistila jsem, že mi na to pomáhají ty tři vodky. Jenže problém byl, že jsem se nezastavila ani u tý dvacátý. A že se k tomu ještě vracím, to mě taky pobavilo, že jak jsem si dala tu pomlčku, tak jsem na různejch neočekávanejch místech potkávala lidi, kteří na mě chodili, a pak jsem se dozvěděla, že spousta z nich byla skálopevně přesvědčená, že jsem musela rozhodně fetovat. Že to jinak jako nebylo možný. Jak jsem se přiopila, tak jsem začala za těma gramcema skákat, protože mě to hodně bavilo, a řádila jsem jak černá ruka. A myslím si, že většina lidí si myslela, že na něčem frčím. Tak, přátelé, ne! (smích) To byla jenom vodka. A dokonce jsem pak zpětně zjistila, že některý kamarádi, se kterejma jsem hrála, tak je to pak těma rokama fascinovalo. Já jsem pak vždycky ráno vypadala jako zvíře a oni úplně v pohodě, „Ty vole, jak je to jako možný?!“ Pak jsem zjistila, jak to dělaj. A říkala jsem si, že to teda ne. A to jsem ještě možná chtěla říct, to by možná mohlo být zajímavý, že vlastně když jsem začínala, tak to nás bylo pár, to nás bylo pět, šest, Touchwood, Koogi, já, Ivanka, Brada a ještě další dva lidi, na který si teď nevzpomenu, a v té době jsme měli mezi djs takovej kodex, a nejenom mezi dnb djs, musím říct, že v tom byli namočení i hiphopový djs. Když jsem začínala, tak v tý době, kdybys přišel na hraní vyjetej, na perníku, tak by se ti všichni strašně vysmáli a poslali by tě do prdele a nikdo by tě nebral vážně.

Vyobcování je nejhorší trest.

A v tý době to bylo ještě horší v tom, že gramce byly třeba jen na dvou místech v Praze. Takže kdyby tě vyobcovali z toho jednoho tak jsi prostě úplně v hajzlu. Končíš. Už si nezahraješ. Takže já jsem to pak dodržovala, plus nějaký výjimky, ale moc jich nebylo, tak vlastně celou dobu, co jsem hrála, tak jsem opravdu nikdy, skoro, nemůžu říct úplně s čistým svědomím, že vůbec nikdy, ale co si pamatuju, tak jsem si nikdy nedávala žádný chemický vzorečky. Protože jsem zjistila, že já na tom nemůžu hrát. Ani zhulená, ani vyfetovaná, já jsem na tom prostě nemohla hrát. Mě to ničilo konexe v mozku a já jsem pak nemohla hrát, tak jak jsem chtěla. Měla jsem pocit, že za mě zahraje někdo převlečenej a to mě hrozně sralo. Takže jsem raději byla čistá. (smích).

Vnímám, že teď je scéna zase víc s látkama spojená, že je mezi lidma nějaká renesance MDMA. Jako že se fakt hodně kouluje. Vidíš to, když přijdeš do klubu, navíc je to doména lidí 20 plus a přijde mi, že kluby jsou plný lidí s velkýma očima a je to úplně „normální“. Na záchodě čekáš, protože si tam někdo něco dává.

No, tak to já nebudu hrát, no. (smích) Hele, když je to baví…já co si pamatuju, tak mi vždycky hrozně vadilo, třeba když jsme dojeli na místa, kde se hodně prodával třeba perník, tak to pro mě bylo fakt jako utrpení tam pro ty lidi hrát. Oni jakoby jednak tak jako divně posmrďovali a hlavně ta energie z nich je opravdu divná a přesně když nemáš ten připravenej set a fakt se snažíš k těm lidem dostat blíž na nějaký tý duševní úrovni, komunikovat, aniž na ně mluvíš, tak to prostě cejtíš. A zrovna ta energie tady z cézetka je teda fakt strašná. Taková agresivní. Moc mě to nebaví. A to musím říct, že zase už mi vždycky přišly ty koule jako lepší. Ale víš co, já prostě nevím, jak to teď vypadá v klubech. Já nevím, co mě čeká. Je taky možný, že se naseru, zahraju, co mám domluvenýho a budu hrát už jenom u vody. Což mimochodem vlastně je, ještě jak ses mě ptal na to, jak to vlastně chci vést, můj cíl. Já doufám, že se mi teďka konečně povede uskutečnit sen, kterej jsem měla od chvíle, kdy jsem začala hrát – já jsem si vždycky nejvíc přála v létě hrát u moře a v zimě na horách. A rozhodla jsem se, že teď to uskutečním a že to prostě takhle budu dělat. Nechci bejt znova otrokem bookingu. Nechci. Musí to bejt příjemný. Když to nebude příjemný, tak to dělat nebudu.

Vy máte s Davidem domluvenej exkluzivní booking?

Pro Čechy jo.

Nemůžu se nezeptat, proč ses rozhodla zrovna pro Hoofbeats? Řekla jsi, že Tě David přesvědčoval, ale je tady spousta jinejch promotérů, jsou tady další skupiny, ke kterým ses mohla přidat. Tak proč zrovna Hoofbeats?

Hoofbeats si pamatuju z doby kdy jsem ještě hrála, že byli super a teď David vlastně jak to pojmul a že mě k tomu dokopal, a když jsme se o tom bavili, tak to dělá způsobem, kterej je mi mnohem bližší, kterej je blízkej mýmu srdci. To je menší partička, která má svoje kmenový djs, o který se hezky stará, má servis. Třeba nemáš takový hraní, nemáš tak skvělý bookingy, eventy, ale já jsem raději někde v rodině. V tomhle jsem rodinnej typ a věřím na to, že lidi mají dělat věci kvůli tomu, že si chtěj pomáhat a ne jenom něco za něco. Prostě tak. Je to mýmu srdci rozhodně bližší. Popravdě řečeno zase jít k jiný partičce, mě to přišlo jako nesmysl se připojovat jinde. Protože jsou pak zase takový některý obskurní skupiny a já zas nechci, aby mě někdo úplně zneužíval ke svejm účelům, jakejmkoli. Prostě že tě někam napíšou jenom proto, že tam přijde o 20 lidí víc, že si někdo na tobě začne dělat jméno, tak to já takhle nechci. A David mi v tomhle přišel teda úplně skvělej. A má se mnou trpělivost. (smích) Měl by dostat svatozář. (smích)

Tohle ve mně velmi rezonuje. Prožívám z toho, co slyším, velkou radost, protože já jsem jako redaktor nastoupil loni na podzim, protože mě baví psaní a baví mě drum and bass. Miluju obě dvě věci. A já jsem si velice rychle uvědomil, že Hoofbeats je opravdu rodina, že má ducha, že to jsou srdcaři a já si teď třeba obrovsky užívám backstage na parties, kdy tam jsem mezi těma lidma a prožívám tam ten family feel. To je úplně skvělý.

No tak na to se těším. (smích)

Když jsem tenkrát viděl, že Hoofbeats hledají redaktora, tak jsem po tom hned skočil a David mi po tom zpětně řekl „Hele, já Tě znám jako fanouška z Facebooku, já vím, že Ty seš nějakej a já Tě sleduju spoustu let…“. Takže se tohle uzavřelo a wow: jsem z toho pořád vyndanej.

Já musím říct, že takovým podobným způsobem přemluvil David i mě, protože on mi tehdy vlastně napsal, že to byl jeho sen, aby pro mě někdy moh’ dělat booking. Psal o tom tak hezky, že jsem si uplně říkala, že bych byla fakt kráva, kdybych to nezkusila a jestli to mám s někým zkusit, tak zrovna s touhle partičkou. A navíc já mám Olomouc obrovsky ráda. Vždycky Olomouc, když byla Barumba, tak to bylo nejlepší místo v Čechách. Je mi líto, ale v Praze jsem se nikdy tak dobře nepobavila, ani jsem si tak dobře nezahrála. Dokud neotevřel Cross teda, tam to párkrát bylo taky dobrý. Ale je to něco jinýho. Já mám třeba Zlín, Olomouc, a Kroměříž, a jak bydlí Sayko, Břeclav, to jsou místa, který mám opravdu moc ráda. Vždycky jsem tam jezdila hrát raději než do Čech. Protože Čechy mi přišly oproti tomu, že byly takový jako trochu zastydlý, ty lidi se nechtěli úplně bavit a některý místa v Čechách, tam prostě víš, že tam ani nechceš jet. (smích) Občas to bylo někde úplně hrozný. Někde jsem hrála, tady poblíž, nebudu jmenovat, a to bylo strašný. Bylo tam třeba 60 lidí, teď přijedeš a máš hrát od jedenácti a těch 60 lidí stojí v kolečku kolem parketu jak na základní škole na diskotéce a sledujou se a čekají, kdo si půjde zatančit jako první. A ty je tam zkoušíš roztančit a oni ale nechtějí. A čekají, co předvedeš ty a čuměj. A to je prostě strašný. Na Moravu když přijedeš, tak tam ti lidi jdou s tím, že se jdou bavit. A bavěj se od chvíle, ještě než přijdou do vstupu, tak už se vlastně bavěj a ty už jim tam děláš jenom kulisu k tomu, že se chtěj bavit a můžeš jim pomoct. Ale není to takový to, že teď jsem tady zaplatil padesát korun a furt stojím a nevím, co mám dělat. Když se ti lidi a priori nechtěj bavit, tak je to prostě těžký.

Já si moc přeju a doufám v to, že autorizuješ tento rozhovor tak, jak je, protože mě na tom baví, myslím na redakci, i přinášet témata, který nějak rozhýbou diskusi a trošku té scéně něco řeknou a způsobí nějakej pohyb. Přijde mi, že Ty jsi tu dnes řekla spoustu věcí, který tohle udělají. To je jen taková moje douška.

Tak jo. (smích) Přinejhorším pak budu jezdit na party s pytlíkem na hlavě a budu si ho sundávat, až když přijdu do klubu. (smích) Mě třeba hrozně překvapilo a vůbec jsem to nečekala, když se teda teď bavíme o té scéně, že vlastně David, když jsme se domluvili na tom, že…a já furt nevím, jestli tomu svýmu hraní mám úplně říkat comeback, protože já to tak nevnímám. Já to vnímám, jako že to prostě jdu otestovat, jestli mi to bude přinášet to, co mi to přinášelo. A vím, že když ne, že se vrátím zpátky sem. (smích)

To chápu. Pojďme k muzice jako takové. Jak to bude vypadat, když budeš chystat set? Protože Ty jsi řekla, mám ten dojem, že jsi slyšela od ledna nějaký tři tracky…

Do ledna… (smích)

…do ledna. Já osobně nesleduju tu muziku až tak dlouho, ale co teď třeba poslední rok, tak mi přijde, že těch věcí vzniká tolik, že se to nedá ani stíhat. Rodí se nové labely, neustále přibývají noví producenti a přijde mi, že dnes je ta producentská scéna obrovsky silná. Probíhá v ní neuvěřitelný boom. A třeba jsem někde slyšel Mobyho, že se vyjádřil tak, že sleduje drum and bass, protože mu teď přijde jako nejprogresivnější žánr právě proto, co tam vzniká.

Hele, no, já s tím drum and basem, vždyť jsme se o tom bavili před tím, tam je problém, že opravdu jsem hrála 18 let v kuse a to v jednu chvíli přijdeš na všechny triky. A poslední, co jsem slyšela nový pecky, tak prostě já v nich nenacházím nic novýho. Nic, co bych už neslyšela. A to je pro mě něco, co mě nebaví. Chápu, že třeba pro producenty, kteří se tím nezabývají, tak ty zvuky nebo postupy mohou bejt jiný, ale mě to, nevím, jak to říct, prostě jsem nenašla nic, co by mě nějak zvlášť obohacovalo. Ono se teda stejně říká, že nikdo nemůže vymyslet novou melodii, protože všechny melodie už byly napsaný. Pro mě je to stejný. Jiný zvuky možná. Ale jo, některý věci jsou příjemný, některý jsou úplně jak přes kopírák stejný jako něco, co jsem hrála před deseti lety. Ale tak to je. Ale já jsem chtěla říct, jak jsi mluvil o tom, o té producentské scéně, že jsem si jednu dobu myslela, že bych taky mohla být producent. Možná ještě někdy budu. Ale nikdy jsem se tak necítila, vždycky jsem se cítila hlavně jako dj. A hrozně mě mrzí a to už od doby kdy jsem hrála, tak se to zvrhávalo, a myslím, že teď už je to úplně zvrhlý, že se úplně ztratila kultura djingu. Neexistuje, nebo já nevím – kolik vy znáte lidí, kteří by byli vysloveně djs? Kteří by byli prostě jenom djs? Jenom interpreti toho, co udělá někdo jinej. Dnes, když nejsi producent a nevydáváš, tak vlastně si už pomalu nemůžeš ani zahrát. Protože si neuděláš jméno. Ale protože jsi dobrej producent, pro mě to neznamená, že jsi automaticky dobrej dj. A v tu chvíli, kdo teda vlastně, jako nejznámější jméno? Já sama za sebe musím říct, že mi někdy přijde, že ten djing jako takovej strašně stagnuje. Nevím, nakolik do toho kdo přináší novejch věcí, spíš producenti do toho tahaj další, však jsme se o tom bavili….teď to bude znít divně, protože jsem říkala něco a teď….mě to tak přijde, že do toho tahaj další krabičky….a producent prostě není dj a mě mrzí, že ta samotná djská práce, že to, že je někdo dj, jako by to nebylo dost. A přitom samotnej dj je hrozně důležitej. Ale když jsi samotnej dj bez toho, že produkuješ, tak se vlastně vůbec nechytneš. Takže mi přijde, že djing jako takovej šel do ústupu na úkor producentům, kteří ale v podstatě nevím, jestli dokážou splnit to, co podle mého má dělat dj. A to je podle mého to nacítění na lidi. To, co zamixuješ do sebe. Ne z pohledu producenta, ale jenom z pohledu interpreta. To je zase něco jiného.

Producent si odprezentuje svou tvrobu a tím to hasne.

No jo, právě. Ale právě, ale je to, že když odprezentuješ svoji tvorbu, bavíme se ještě o tom, že jsi dj? Je teď celá kultura hraní taková. Anebo jaká je? Je to djská kultura? My tomu říkáme djing, ale jsou to samí producenti. Jak by vypadalo hraní, kdyby se tolik neprosadili producenti. Já to neříkám kvůli tomu, že já sama neprodukuju. Mě to nikdy netrápilo. Je mi to ale líto. Já třeba strašně miluju A-Tracka, kterej je prostě dj, pro mě je to djskej bůh. Je to Američan, kterej v 16 letech vyhrál asi třikrát za sebou DMC a nakonec mu řekli, aby toho nechal, protože si nikdo jinej nezahraje. A to je člověk, kterej dokáže zamixovat věci do sebe, takový věci, který prostě nepochopíš. A to je podle mě djing. Je to člověk, kterej dokáže zahrát Nirvanu, za tím ti pustí nějakej hiphop a na to pustí Metallicu a zamixuje to tak, mixuje to na gramofonech, že se z toho prostě posereš. A mě je líto, že pak tady kultura toho samotnýho djingu, aspoň v drum and bassu, tak strašně ustoupila té kultuře produkce. A že jako producent jdeš prvně za tím, že chceš bejt slavnej. Ale ne, že chceš hrát dobře.

Mě teď vlastně došlo, když Tě poslouchám, že mi naskakuje, co vlastně znamená ta zkratka „dj“, totiž diskžokej. A viděl jsem třeba až jako 70. léta, kdy se třeba ani neřešily ty styly a fakt to asi bylo to mistrovství djingu, kdy člověk vybíral ze spousty věcí a dával to dohromady. Že tam nebyla ještě ta produkce a tyhlety věci. Myslím, že chápu, co myslíš.

Ano. Však já jsem vlastně chtěla jenom říct, že mi to je líto. Že ti producenti nad náma djs takhle vyhráli a že vnutili lidem, že ten pohled producenta je správnej na úkor toho, že vlastně samotnej dj není dost. A při tom by to mělo bejt dost. (smích) Já jsem nějaká chytrá zase. (smích) Třeba tohle je ale věc, nad kterou jsem uvažovala spoustu let, že mi to přišlo vždycky hrozně líto. Já jsem to cítila jako dj, když si hrál s nějakým producentem, jak ta kvalita toho setu byla opravdu jako by jiná a lidi šli na to jméno, ne proto, že dobře hraje, ale kvůli tomu, že znali jeho písničky a naučili se, že to, jak je prezentuje producent, je správný. Já o tom ale nejsem úplně přesvědčená.

Otázka, kdo je dnes jenom dj a zároveň není vůbec producent…

Já si myslím, že třeba Andy C. Ten teda i produkuje, ale ten v základu začal jako dj.

Ano, a neprodukuje tolik. A stále je nejlepší dj.

A stále je nejlepší dj. Možná, že to je ten švuňk. (smích)

Kačo, myslím, že rozhovor se naplnil. Moc Ti děkuju za příjemné povídání. Mám hodně o čem přemýšlet a jsem si jistej, že určitě nebudu sám. Těším se na Tvoje hraní a přeju Ti, ať je Tvůj návrat plnej radosti!

Dj Katcha vystoupí v pátek 29. června 2018 na poslední předprázdninové klubovce po boku djs Aphrodita, Symplexe, Holotropa a mnoha dalších. Chcete slyšet opravdové legendy na jednom místě? Pak buďte včas na značkách, o tomhle mejdanu se bude dlouho mluvit! Event zde.

Luke B.

DJ Katcha tourdates:

29/6 Olomouc
30/6 Česká Lípa
13/7 Náklo 
14/7 Lovosice
14/9 Praha
28/9 Frýdek Místek
12/10 Ostrava
26/10 České Budějovice

Booking: booking@hoofbeats.cz

FB fanpage