Říká se, že ty nejlepší věci v životě jsou zadarmo. A tohle prosté pořekadlo je natolik zaryté v českých myslích a srdcích, že pokud náhodou k pořízení toho či onoho musíte použít českou národní měnu, automaticky to znamená, že to nebude tak awesome a tak cool.

V systému, ve kterém jsme vyrostli a dále se musíme i učit žít, ale častokrát opak bývá pravdou. I když si to nechceme přiznat, tak peníze nám mají možnost koupit, byť třeba ne přímo štěstí, tak alespoň pocit jistoty a spokojenosti, peníze nám ve většině případů kupují kvalitu a cenné životní zážitky.

Festival Beats for Love, konající se od roku 2013 každý červenec v industriálně laděných prostorech Dolních Vítkovic, se za svou sedmiletou historii stal pro mnohé „srdcaře“ symbolem hříchu, příklad zkorumpované moci peněz, která vždy a pokaždé proleze dobrou věc jako červi pomyslné jablko z Ráje.

Nespočítám (tedy ve skutečnosti spočítám, ale jde mi o dramatický efekt) kolikrát jsem za celé čtyři dny festivalu uslyšela něco ve stylu: „Když jsem tu byl poprvé, celej fesťák stál tak tři stovky!“ nebo popřípadě: „První ročník mě stál pajsku za kelímek, teď už je se na tom snaží jen vydělat!“.

(A přesto ty nekřesťanské peníze za přístup do Vítkovických tanečních prostor utratili, povšimněte si…)

A jo, já těmto námitkám vlastně i rozumím. Kdykoliv někdo udělá něco jen z dobroty jeho vlastní duše, hřeje to i nás na srdci. A já zrovinka nechci být ten cynik, co bude tvrdit, že i přesto, že někdo udělá něco pro dobro kolektivu, pořád to vlastně dělá primárně jen pro sebe, a pro svůj pocit spokojenosti. Takže ano, Beats for Love začal jako projekt z vášně k podobám elektronické hudby a jejich rituální společné oslavě tancem a postupem času se z něho nečekaně stal jeden z největších festivalů malé země české a ztratil mnoho ze svých sympatických charakterových vlastností. Už to není malý a útulný a bezpečný azyl pro ty, co jsou znechuceni mainstreamovou scénou. Možná bohužel a možná i bohudík.

Když se nad tím ovšem fakt zamyslíte, Beats for Love vlastně jen sleduje trajektorii každého úspěšného business plánu. Na začátku je vášeň nebo záliba v něčem a touha sdílet ji s ostatními. No, a jelikož peníze potřebujeme doslova ke každému aspektu našeho živobytí, nelze touhu vydělat si na něčem, co je baví, upřít ani organizátorům festivalu. Kdo z vás by se nechtěl živit svým hobby, kdo z vás by nechtěl, aby jeho projekt rostl výš a výš a přinášel stále víc obratu? Hmm? Anyone?

Anyway, stejně jako si za víc peněz koupíte chutnější čokoládu či lahodnější alkohol, tak i festivalové služby a výběr odráží tento v podstatě velmi zřejmý fakt. Podívejte se na lineup, osvětlení, ozvučení, výběr doprovodných aktivit … jasně se v tom zrcadlí nejen fakt, že s nárůstem ceny vstupenky, vzrůstá i celková kvalita festivalového místa. Je to vlastně i taková malá evoluce, podívejte se na Beats for Love jako na živý organismus, jehož jediným přirozeným cílem je exponenciálně růst, stejně jako rostlina, stejně jako Homo Sapiens, a máte v podstatě jasno, proč jste u vstupu nenechali jen symbolickou padesátku za kelímek na mok jako kdysi.

Ale tuším, že nářků a pedantických vysvětlování bylo již dosti, tento článek je tu hlavně od toho, aby zrekapituloval a některým třeba i připomněl nedávno proběhnuvší čtyři dny tanečků a chvíle efemérní svobody. Inu, pusťme se do toho.

Jelikož české slavnosti, Den slovanských věrozvěstů a Upálení Jana Husa připadly tento rok na pátek a sobotu a Beats for Love je událost trvající většinou po dobu čtyř letních dnů, bylo třeba roztančit Vítkovické železárny už ve středu 3. července. S tím se bohužel pojila i nutná večerka, připadající na půlnoc.

Já a moje doprovodné společenstvo jsme se v tento den první drželi především Love stage, kde své skills i repertoár představili pánové Feint a Dimension. Feint alias Andy Hu vydává většinu své produkce na Liquicity a kdo zná Liquicity, tak ví, co za styl bubnů a basů s největší pravděpodobností očekávat. Prýštící energii, pozitivní vlnění a pohodovou atmosféru? Ano může být, děkuji.

Co jsem zaslechla v průběhu setu, a v paměti mi utkvělo: Days Go By by High Contrast, Voodoo People Remix by Pendulum a pokud mne uši neklamaly, tak i jakousi drumovou verzi hitovky od Panjabi MC? Ok.

Dimension, jedna z největších hvězd současného dnb mainstreamu, laťku postavenou předešlým setem nikterak nesnížil a mohlo by se tvrdit, že ji v určitých momentech i vyzdvihl o trochu výš. Věci od tohoto seriózně se tvářícího a vždy perfektně oděného producenta jsou mou guilty pleasure a jeho největší hitovky mají výjimečné místo v mém srdci.

Robert svůj set otevřel nejnovějším svým počinem, trackem Devotion. V průběhu následující hodiny a půl zazněly i další poklady z jeho personální hudební knihovničky, například hymna loňského LIRu Desire, Pull Me Under, Love To Me, Rush, ve spolupráci s Wilkinsonem, který měl ovládnout Love stage jen o dva dny později, Automatik a mnohé další. Vzpomínám si i na nenuceně rejvujícím prostorem prolétající masku pudla, která vskutku přízračně podtrhla panující atmosféru. Za mě výborný začátek festivalu, přesuňme se do dne následujícího.

Ve čtvrtek 4. července hlavní stage ovládl belgický producentský polobůh Netsky jehož vyhrazená hodinka a půl se ovšem kryla s vystoupením Culture Shocka na vzdálenější Drum and bass stage. Jelikož EDM prokládané tanečky v režii Netskye v tu chvíli nebyly a nikdy dřív ani nikdy později velmi pravděpodobně nebudou něčím, co bych upřednostnila před klasikou v podobě standardního drum and bassového pekla, moje volba padá jasně a bez skrupulí na Jamese Poutneyho aka Culture Shocka.

Na této stagi připraveni naslouchat a do zvuků složených primárně z basy a bubnů pohybovat svými tělesnými ústrojími se nachází i absolutní většina mně povědomých osob, což mou volbu podtrhuje a finálně pečetí. Tady se teď na zhruba osmdesát jedna následujících minut nachází můj domov.

Jelikož jsem měla tu čest zúčastnit se i několika málo předchozích vystoupení tohoto konkrétního producenta, mohu bez větších výčitek svědomí zkonstatovat, že tento set byl vycentrován někde do středu. Nebyl nejhorší, který jsem slyšela, a rovněž taky ne nejlepší. Inu, zlatá střední cesta. V průběhu zaznělo i několik mým uším lahodících kousků jako třeba TipToe od Bensleyho, Bass Symptom nebo, opět a znovu, remix Voodoo People od Pendulum.

Těchto pomíjivých okamžiků svobody v podobě rejvů na tanečním parketu se vzdáváme zhruba devět minut před koncem, zrovna ve chvíli kdy se prostorem rozezní autorův originální remix Broken Pieces od Camo & Krooked, skutečnost, kterou moje drahá polovička komentuje zhruba takto: „Tyvolee, tuhle mám zrovna rád …“.

Smůlu má ovšem chlapec, jelikož nás čeká cesta zpět na Love Stage, kde nás přesně půlhodinu po půlnoci čeká lehce evolučně laděné vystoupení německého dje Svena Vätha.

Pouze drum and bassu holdující obecenstvo jistě promine, ale Beats for Love je oslava všech příchutí a vrtochů elektronické hudby a k technu si moje maličkost našla cestu ještě dříve než k dnb. Což znamená, že tento set mi jednoduše a prostě nemohl uniknout.

Svenův set začal pozvolna, jako pravidelný beat srdce pomalu pulzující crowdem. Pomalu a nenápadně jako evoluce, jako neustálý kontinuální progres k majestátnějším výšinám. V simulaci domorodců tančících v kruhu u ohně pod vlivem přírodních psychedelik. K dropům vedla cesta žebříkem do nebes, náročná a místy k nesnesení a každý drop byl jako volný pád, jehož konec končil apokalypsou. Je tohle všechno jen iluze, změť jedniček a nul na nějakém superpočítači, v ně kterého existuje všechno a všichni? Nemám fakt páru …

Moving on …

Jak poznáte dobrý set? Třeba tak, že vás přinutí něco cítit, přinutí vás přemýšlet nad hlubším obsahem života, i když poznámky co si v rychlosti poznamenáte do telefonu, dávají vašemu střízlivému já asi tolik smyslu jako ponožky do sandálů.

Set této německé legendy přesto a možná i právě proto považuji za osobní pomyslný hřeb celé mé letošní festivalové zkušenosti, protože jako jediný mě donutil přemýšlet nad djingem jako formou umění, a ne jen druhem zábavy, co vyžaduje určitý set of skills.

Jelikož právě proběhnuvšímu zážitku se onoho brzkého červencového rána nemohlo už vskutku nic vyrovnat, bylo načase to dneska s veškerou příslušející páradou vzdát a navrátit se opět do svých příslušných domovů.

Při čekání na zbytky smečky roztroušených všude možně po areálu, jsme zvolili strategickou pozici pod Beefeater stage, ze které se v jednom okamžiku počaly linout tóny Butterfly od Crazy Town, což výtečně podtrhlo atmosféru naší trošku předčasné afterparty. Fun!

 

Pátek, den no. 3

S lítostí musím oznámit, že z pátečního večera a noci si pamatuji víceméně nejméně. Čtyři dny tanečních slavností zní náramně, dokud vám nedojde, že jste pořád jen stvoření z kostí a masa a vůbec ne nezdolný a nikdy se neunavující stroj.

Přitom páteční lineup byl nabit skvělými jmény a díky tomu naplněn neuvěřitelným potenciálem.

Do areálu jsme se v pátek dostali něco málo po osmé hodině večerní. Začít jsme se opět rozhodli již tradičně Love stageí, kde zrovna předváděl svůj šarm a um novozelándský producent Trei. Vím, že na mě jeho vystoupení působilo, jako kdyby hrál někdy ve tři nad ránem, a ne na počátku samotných pátečních festivit. Jeho selekce byla všelijaká, v samotném setu zazněl snad úplně každý dnb subžánr. Jeho eklektičnost budiž mu k dobru, ovšem skákat mezi nimi eraticky jako laň lesní mi nepřijde jako ten nejlepší z nápadů. Ale každému co jeho jest, a co se nelíbí jednomu, může druhý milovat, tudíž se pro jistotu posuňme zase dále.

Po Treiovi následovalo jedno z největších jmen současného mainstreamového dnb aneb the one and only Wilkinson.

Mr. Wilkinson nezklamal, nepřekvapil a zdárně pobavil a roztancoval veškerenstvo nacházející se pod pódiem. Mise zdárně splněna.

Co zaznělo? Vybavuji si Watercolour od Pendulum a Nobody to Love a Slow Down od Sigmy.

Tři a půl hvězdičky z pěti!

Zpět do dnb zasvěcené stage jsme se vydali zhruba půlhodinu před koncem setu Wilkinsona a měli tak šanci být přítomni poslední půlhodině vystoupení Pixieho. Pixie patří k české djské špičce, jeho selekce je vždy aktuální a mistrně zmixovaná. Rovněž často svůj set šperkuje i deepy, čímž u mě automaticky získává dodatečné body. Čtyři a půl hvězdičky z pěti!

Pixieho za mixpultem vystřídal ten jeden jediný a legendární Ed Rush. Přijde mi už poněkud zbytné znovu se o tomto pánovi djovi a producentovi s velkým D a P nějak obšírněji rozepisovat, jelikož jsem tak učinila již v mnoha předchozích reportech i článcích. Uvědomuji si, že všichni čtenáři s nimi nemusí být nutně obeznámeni, ale vězte, že Ed podává výkon vždy srovnatelný s těmi předchozími. Například remix Voodoo People, který mají na svědomí Pendulum (a který už byl v samotném tomto reportu zmíněn tolikrát, že to hraničí s obsesí) zazněl zatím v každém setu, kterého jsem měla možnost se prozatím účastnit. Což ovšem není zrovinka výtka. Vím, co od starého, dobrého Eda očekávat a vím, že mě rovněž nikdy nezklame a že si jeho představení vždy náramně užiju. Čtyři hvězdičky z pěti! Plus 20% jedné hvězdičky za Chubrub!

Delta Heavy. Pro mě hřeb celé páteční horečky. Jasně, můj pohled je dost neobjektivní, ale to je vlastně celý tenhle report, so what the hell, že jo.

Stejně jako mainstream pecky od Dimensiona, tak i mainstream pecky od Delta Heavy jsou mou vysoce ceněnou guilty pleasure. Tracky jako Ghost nebo White Flag VIP, které zazní vždy v kterémkoli setu tohoto dua, mají speciální přihrádku v mém malém, černém srdci, které je vždy v extázi, když je uslyší. Potěšila mne rovněž i inkluze jedné z novějších hitovek, tracku Anarchy ve spolupráci s Everyone You Know, kterou mám taktéž hodně v oblibě. Čtyři a půl hvězdičky z pěti!

Kdyby mě někdo s pistolí u spánku nutil k tomu, abych si vybrala pouze jeden nejoblíbenější track z celého spektra drum and bassu, byla by to skladba Loop of Love od LSB.

A zrovna tímto neuvěřitelným hudebním pokladem počal své představení český dj Bifidus Aktif po Deltě k mixpultu nastoupivší. Zbytku setu jsme se bohužel již neúčastnili, jelikož staré kosti a spánek se hlásily o své právoplatné slovo, ale Bifidus tímto víc než vhodně zvoleným počátkem u mě získává jednu symbolickou hvězdičku. ⭐

 

Sobota, den no. 4

Nastává rekapitulace dne čtvrtého a posledního a s tím přichází i brzký a snad i zdárný konec celého reportu. Sobota se nesla ve znamení dvou možná lehce netradičních projektů: Koven, multižánrové duo, které přijela reprezentovat jeho něžnější a zpěvnější polovička Katie a především živé vystoupení The High Contrast Band, tedy zážitek, na který jen tak ve vašem lokálním supermarketu nenarazíte.

Katie z projektu Koven je jen stěží uvěřitelnou energií nabité stvoření, její set by rozpohyboval i ty nejzarytější odpůrce jakéhokoliv tělesného pohybu. Svou energii dokáže předat crowdu s grácií a nejvíc přirozeným způsobem. Soudě nejen z jejího celkového bujarého chování na stage, ale i z jejích příspěvků na Instagramu po skončení svého vystoupení, svou přidělenou hodinu si užila stejně, ba možná i víc než návštěvníci skotačící do jejího výběru. Skvělý zážitek, který hodnotím pěti hvězdičkami z pěti!

A když už tu mluvíme o představeních, které si zasluhují plný počet zářících vesmírných objektů …

The High Contrast Band!

Hoofbeats zástupci Holotrope a Symplex i Mr. Pythius ze stáje Blackout jistě ráčí prominouti, že jasná má volba padla právě na tento nevídaný, originální projekt Lincolna Barretta. Už jen vzhledem k tomu, že všechny tři zmíněné pány jsem měla to štěstí a čest slyšet už několikrát, zatímco Lincolna nikoliv, dokonce ani obyčejný jeho dj set, natožpak živou verzi!

Celý, vlastně koncert a vůbec ne set, byl plný skvělých hudebních aperitivů, hlavních chodů i dezertů, z nichž v paměti mi utkvěla především klasika všech klasik, Days Go By a o nic méně klasičtější If We Ever. Sedm hvězdiček z pěti a ještě jednou prosím!

Po tomto zážitku vyloženě pro fajnšmekry jsme se opět na nějaký čas přesunuli k drum and bass stagi, kde se úderem jedenácté večerní chystalo vystoupit trio 3RDKND. Přejít z uší lahodících, nebeských tónů The High Contrast Band k infernálně laděným pazvukům z pekla samotného, nebylo úkonem zrovna nejsnazším, ale i moje chvilkově rozněžnělá centrální nervová soustava si po chvíli zvykla. Kromě destruktivního zvuku evokující Poslední soud, pekelnou atmosféru podtrhovala i výborná práce krvavě červených laserů. Jako preludium místa, kde stejně všichni jednoho dne skončíme, vskutku povedené. Skvělá práce! Čtyři a čtvrt hvězdičky z pěti!

Zatímco menší, ale nezanedbatelná část z těch, v okolí kterých jsem se po celý festival pohybovala, si chtěla poslechnout ještě mistra Audia, odjezd do našich domovů se tento poslední den ještě o nějakou tu chvíli protáhl.

Já a můj nejdražší spolubydlící jsme této chvíle využili k tomu, abychom se zašli podívat ještě na tanečky předváděné holandským producentem Oliverem Heldensem. Nebo spíše já měla tu touhu a on mě pouze lehce s nevolí následoval. Zbytek sobotní noci či možná spíše brzkého nedělního rána jsem strávila marnými snahami rozpohybovat nejen sebe, ale i jeho do zvuků, které i přes svou titánskou mainstreamovost stále víceméně lahodí mým uším. Ovšem, nepovedlo se. Martin se jen zarytě držel svého piva a oddanosti k dnb.

Takhle nějak skončil letošní ročník festivalu Beats for Love pro mou menší maličkost. V krátkosti tu ještě uvedu největší pozitiva i nějaká ta negativa a tím to pro dnešek myslím můžeme zdárně ukončit, co myslíte?

Pozitiva

Lineup

Zvuk

Osvětlení

Široký výběr nejrůznějšího občerstvení

Negativa

Sociální zařízení

  • jasně, s tímhle nejde mnoho co dělat a patří to ke každému festivalu, ovšem fakt, že jsem nedlouho po festivalu podlehla sice krátké, ale o to brutální střevní chřipce, vypovídá o tom, že situace možná mohla být o trochu hygieničtější (just sayin‘)

Poloha Techno stage

  • Umm, what the fuck? Podle mého názoru právě techno fanoušci s letošním ročníkem nejvíce ostrouhali, jelikož umístění v samém centru pohybu z jedné strany festivalu na druhou i nedostatečný prostor pro onen pohyb nebylo, řekněme to nejdiplomatičtěji, ideální.

A to budiž vše z mé letošní festivalové zkušenosti. See you next year! Maybe.

Written by: Eliška S.

Photos by: Kuba Zatloukal, Martin Kusyn etc.