Před týdnem touhle dobou jsme u nás v redakci pomalu, ale jistě začali pociťovat, že naše koncentrace na plnění světoborných redakčních úkolů s přibližujícím se odpolednem klesá. Výkonnostní křivka jde dolů přímo úměrně s tím, jak se těšíme na večer v Praze. Redakční tým Hoofbeats vyráží na Imagination. Yay! Praha! Holešovice! Drum and bass all night long!

Na hlaváku v Olomouci vystrkujeme z davu hlavy a vyhlížíme natěšené bandičky, které by šlo podle clothingu identifikovat jako možné ravemates. Marně. Ani v openspace kupé se nezdá, že by někdo vybočoval z řad studentů vracejících se na víkend k rodinným krbům. Tak uvidíme. Dopoledne jsme v elektru koupili rozdvojku na jacka, takže sharujeme naše mobilní playlisty a pomalu se hajpujeme na večerní přehlídku. „Cože, Ty neznáš White Flag od Delta Heavy? Zmiz z vlaku!“ Naše šéfredaktorka je ostrá jako břitva. I proto ji máme rádi.

Cesta ubíhá jako dobře namíchanej set a v Praze se kotoulíme z železného oře do víru velkoměsta. Rychle na náplavku udělat pár fotek na Instagram a hurá směr Výstaviště.

Mezitím se domlouváme s dvorním fotografem HB crew, že se potkáme u gates a půjdeme dovnitř spolu. Co čert nechce, sedáme na špatnou tramvaj a místo do pekelného hangáru se vydáváme kamsi na opačnou stranu hlavního města. „Paní, jede to do Holešovic?“ „Kdepak, pane, jste v Kobylisích…“ To je tak, když si rednecks z Moravy vyrazí do matičky Prahy. Tomáš pobírá telefonát, kde ho informujeme o prolongaci našeho příjezdu, s mírnou dávkou nelibosti. Za další půlhodinu se ale potkáváme na místě, podáváme si ruce a vyrážíme pod střechu, kde už to řádně duní.

Chytáme ještě kousek Madfaceova setu. Na dnb stage je v té době pár stovek lidí rozptýlených různě v prostoru. Bary poloprázdné, lidi trousící se po celém areálu. Klid, vlastně možná až moc. Sledujeme zajímavě postavenou stage, která nijak nevybočuje z vizuálu minulých let. Představení každého dalšího nastupujícího dje v krátkém intru je docela cool. Timelaps na bocích by ale příště mohl odpovídat realitě – s krátícím se časem každého setu bychom mohli přidávat na intenzitě našim propracovaným dnb steps, hehe.

Míjíme začátek Document One a jdeme si dát ven na vzduch Javaanse. A koho nevidíme! Fotograf Tomáš vykecává u plotu s panem Madfacem. Jdeme se seznámit. Patrik je sympaťák. Sdílí dojmy z hraní. Neskrývá zklamání z toho, že bylo na place málo lidí. Taky se nám svěřuje, že zatím nehrál nikde v zahraničí, přestože by moc rád. Je ale fajn slyšet, že nejdůležitější je pro něj stále to, že dělá naplno věc, která ho baví. Víc takových lidí, a to nejen v hudbě! Ještě sbíráme pár střípků o tom, jak potkal na hotelu Gridloka, kterak ho oslovili fellaz z RAM Records a loučíme se a běžíme kouknout, co nám MattJoem z Document One předvedou.

Když je za mixem duo, vždycky to smrdí kvalitou. A že té je tady habaděj. Hned na startu nás kluci odvařujou svýma peckama, jako je jedna z jejich posledních energopohodovek Uh Huh. K epileptickému kmitání nohou podněcují staršími kousky, třeba Pop It Off od The Prototypes. Set vyniká různorodostí a je nad slunce jasné, že si dvojka uvědomuje nutnost natáhnout na dancefloor co nejvíc lidí, aby se večer konečně pořádně rozjel. Na mixu přechází mezi klidnějšími pasážemi, kdy padají i starší kousky jako je jejich skvělá věc Jazz Club – při které se naše šéfová začíná nebezpečně vlnit – až k explozivním statím a skvěle nás tak ladí na dalšího interpreta, kterým je pan Bensley.

Hned na úvod řekněme, že The Amazing Bensley. Po pár desítkách minut si začínáme vyčítat, že jsme tomuhle mlaďochovi z Kanady už před časem nepopřávali víc sluchu, abychom byli na jeho nářez líp připraveni. Už samotné intro je naprosto v topu. Otvírá mistrovsky povedeným mixem, kdy padají takové klasiky, jako je Rock It od Subfocuse (která i po 8 letech prostě pořád skvěle funguje a za nás prostě vždycky bude), nebo Problem od Chase & Status. Rollery od Dimensiona jako Crowd Reaction nebo Beg and Borrow či starší Breezeblock od Camo & Crooked nám zdárně zvyšují tepovou frekvenci a zastavují vnímání času. Nevíme, jak vás, ale vždycky nás potěší, když někdo namíchá věci, který nás pár let zpátky dostávali do varu, abychom si ověřili, že kvalita prostě nestárne.

To, co – nebo spíše kdo – přichází pak, jsou Delta Heavy. Láska a splněnej sen naší laskavě kruté šéfové. Její věšení se na naše zpocený krky bereme shovívavě jako projev dětské radosti, kvůli které ostatně všichni (přiznejme si to) na pařby často chodíme. Přejeme jí, aby si set pořádně užila, hecujeme ji na meet and greet a noříme se do setu…pecka za peckou, ale největší zářezy u nás i u crowdu, který už v téhle fázi večera jede naplno, mají jejich vlastnoruční výrobky z keramiky a la White Flag či zavíračka Ghost. U obou si Eliška málem vyřvává vnitřní hlasové orgány z těla a její natěšený, ovšem beznadějně mimo tón, halekání „I Surrendeeeer!“, který si zkušeně stihla i natočit na svůj Xiaomi, ji prý bude strašit ještě v pekle. Fun times!

Pendulum. Na decks nastupuje El Hornet. Jeho vousatej zjev (připomíná zasloužilýho zástupce jednoho hodně drsnýho motocyklovýho klubu tam u nás) je ilustrací toho, že drum and bass už tady nějakej ten pátek je. A že má pořád co ukázat. A to jak z minulosti, tak ze současnosti, která je produkčně bohatá jako čínský fabriky na smartphony. Pan Sršeň otvírá první vteřiny setu remixem Voodoo People (děti, pokud tohle náhodou neznáte, mažte na YouTube a doplňte si rychle vzdělání, než vás někdo vytahá za uši!), aby po chvilce při rewindu popadl mikrák, zařval do něj cosi jako „Hold on, basterdz!“ a pak teprve opravdu otevřel celej spektákl. Smršť od začátku do konce, provázená průběžně dalšíma open mic hajpama. Řádění splašených klokanů. A že to pánovi crowd řádně vracel! El Hornet se dal po vystoupení slyšet, že stále nemůže uvěřit tomu, jak v tak malé zemičce kdesi na východě Evropy může být styl jako drum and bass pořád tak velkej. No považte, není to radost až na beaty obroušenou kost?!

Tak jo. Je to tady. U téhle položky lajny budeme možná nejstručnější. Dáváme si neuro do ucha od časů, kdy nás trápila pleť a na klucích z Blackoutu byli mnozí z nás přímo odkojení. Lukáš se přiznává, že i kdyby Black Sun Empire zahráli totální trash, bude ovlivněnej obrovskou dávkou nostalgie, kterou prožívá, kdykoli je vidí. Že bude v hodnocení kritickej v tom, jak bude nekritickej. Z Holandska nastupuje Milan Heyboer, bratr Mischy, za State of Mind přichází Stuart Maxwell. Pánové si decks předávají v pravidelných intervalech a pořád jim to šlape. Amen.

Protože jsme slyšeli Zardonica už několikrát a kytarové riffy nám nejsou až tak blízké, rozhodli jsme se občerstvit se ledovými Wings a vydat se na Zombie Cats. Přestávka na pánské toaletě ještě nabídla pitoreskní obrázek: zatímco pisoáry byly obsazeny jen zčásti, u dveří kabinek se tvořily dlouhé fronty ostýchajících se mladíků, kteří se tu nervózně uculovali, tu předstírali, že to doma nestihli. Takže, nebylo by lepší ty tanec podporující substance alespoň dekriminalizovat, aby si je jejich příznivci mohli dovolit užívat s větší noblesou?! Kulturu, přátelé, kulturu…Nutno však ocenit přístup security people, kteří přes obrovský traffic okolo oné místnosti brali hemžení s nadhledem a zachovávali si profesionální odstup.

And now you are listening to Zzzzzzombie Caaaats!!!!“ Kočičky byli v době našeho příchodu už řádně rozzuřené a jednoduše potvrdili svoje místo na neurofunkové scéně…

Na stagei jsme zůstali dál na Jindříška, jak mu s notnou dávkou eufemismu říkáme. Lukáš se na parties jeho tvrdým věcem vždycky vyhýbal, v pozdních hodinách nad ránem mu prý vibrace jeho řádění nedělají úplně dobře (inu, slabší kusy se najdou všude, že ano). Snad proto, že Brejchovo poslední EP Depths je výjimečné, rozhodl se dát jeho setu šanci a čelit případné lobotomii. A dobře udělal. Forbidden Society si na mixu slušně předával s kolegou Donnym a byla to jízda hutná jako sáňkování po žhavém štěrku. Crowd vytvořil kotel  pekelný a lidi dali našemu oblíbenému Budějičákovi jasně najevo, že na svou fanbase se může naprosto dokonale spolehnout.

Předchozí set se pak ukázal být skvělou přípravou na závěrečné představení Katharsys, který dokázal hrstce zocelených nakouřit do žil tak, že se nikomu z nás nechtělo úderem sedmé hodiny ranní odcházet (zdravíme týpka v ušance a děkujeme za lahodné jahodové žvýkačky, které nám s úsměvem v první řadě vkládal do úst!). Skvělý set a perfektní zakončení celé pražské veselice…

Co nám trošku kazilo požitek z jinak chutného menu? Drobné selhání vzduchotechniky, kdy ze stropu na mainstage místy kapala jakási tekutina (ne, nechceme domýšlet, co přesně to bylo…), málo lidí na startu večera, což občas navozovalo pocit, že jde jen o delší klubovku se zajímavou dramaturgií. Co se nám líbilo? Různorodost produkce a příjemný crowd, který s přibývajícím časem ukazoval, že…dnb is a real (sub)culture!

Za Hoofbeats family

Eliška S., šéfredaktorka, Lukáš B., redaktor